Už jsem párkrát psal, že jsem se vloni, po letech relativního nicnedělání, pustil do pěkné řádky nových věcí – nový Peoplecomm, CedulArt.cz, Podivín, další knihy nebo třeba škola… A znáte to. Co projekt, to někdy skoro jako semestr na vysoký. A mně by přišlo líto se o některé školské postřehy nepodělit. Proto jsem si řekl, že zkusím při dokončení některých z nich sepsat krátký příběh o tom, jak ta věc vznikala a taky o tom, co mě naučila – viz například Příběh www.cedulart.cz. Baví mě se o to podělit a zároveň si tím utřídit myšlenky.

S Peoplecommem to začalo nejspíš už v dětství. Ale až od roku 2002 jsem zalehl do hory výzkumů, studií, knih, kurzů a článků ve snaze přijít na kloub tomu, co a proč já to vlastně dělám. Zajímalo mě, proč mě tak moc pálí to, že většina lidí chodí do práce, která je nebaví. A až někdy okolo roku 2008 se mi to začalo všechno spojovat. Nejprve náš projekt pracovních revolucí a s ním možná nejvíc možná Podivín mi otevřel svět svobodných firem. Pochopil jsem, že aby lidi práce bavila a dělali v čem jsou nejlepší, potřebují především svobodu. Začal jsem tyto firmy studovat. Zprvu bych si z voleje zahrál Alenku v říši divů. Tak moc mě to vzalo! Ve stejné době jsem intenzivně zkoumal také cohousing a později i coworking a další aspekty komunitního, tedy přirozenějšího přístupu k životu, kterému někdy říkám pěkně česky „co–life“. A všechno dohromady mi to tak nějak začalo zapadat do sebe a dávat smysl.

O svobodě v práci jsem mluvil s lidmi, zmiňoval to na blogu, ale reakce byly zpočátku spíš nevěřícné až odmítavé. Většině lidí zněl svět svobody v práci spíš jako nějaký post–komunistický experiment než něco, co by si dovedli reálně představit u sebe v práci. Ještě třeba minulý čtvrtek jsem přednášel partě ředitelů českých a slovenských průmyslových firem a byl to doslovný „dizástr“. Ty lidi nemít strach, tak si myslím, že mě vypískají… No a čím víc bylo podobných zkušeností, tím víc jsem cítil, že potřebujeme nový web nebo něco podobného, co by na první pohled vysvětlilo, co to vlastně dělám(e). A protože to hlavní, co děláme, jsou kurzy, hledali jsme způsob, jak je představit. To bylo o Vánocích 2009. Já se tehdy na pár dní zašil na chatu svých rodičů, abych si to od A do Z popsal.

Mám vcelku dost známých i kamarádů, kteří se živí tvorbou webů, grafikou nebo reklamou. A tak jsem se za nimi vydal s prosbou, aby mi s tím pomohli. Stala se ale zajímavá věc. Jeden po druhým se z toho tak nějak vymluvili. A já tak najednou stál před situací hledat někoho, koho neznám. To byl začátek února 2010. Zkoušel jsem kamarády kamarádů, ale měl jsem z toho většinou dost mizerný pocit. Ale podle principu Štěstí neštěstí, když už jsem měl hlavu v dlaních, se po ročním pobytu v Brazílii vracel Lukáš, se kterým jsme už jeden web v minulosti dělali. Byl odpočatý, plný zajímavých nápadů a hlavně říkal, že by ho to bavilo. A že má i parťáka grafika, se kterým jsou vyladění jako by byli jeden člověk.

A tak jsem Lukášovi poslal svoje texty z Vánoc v představě, že to rozhodíme do nějaké logické struktury, nakreslíme to a za dva, tři měsíce je to venku. To jsem ještě netušil, jaký proces mě s ním ale vlastně vůbec čeká. Předně Lukáš přišel s myšlenkou, že nemůžeme nabízet kurzy na něco, co neexistuje. Svoboda v práci byla v té době naprosto neznámá myšlenka. Logicky jen opravdoví nadšenci by nejspíš zašli na kurzy na téma, které neexistuje. A tak vznikla sekce Svoboda v práci. Postupem času jsme se propracovali k myšlence přeložit a vydat tři knihy, které pomohou tuto filozofii práce a organizace firem detailně vysvětlit. Tak vzniklo naše dnešní nakladatelství, které v pondělí „porodilo“ Podivína – první z našich třech knih. Zpětně mi tak dochází, že jsem po Lukášovi chtěl „nový web“ a on mi pomohl vymyslet „nový PeopleComm“. Proto i to vymýšlení trvalo „krapet“ déle, než jsem původně čekal.

Jak šel čas, naskočil Jakub, ono Lukášovo druhé já, grafik, který měl Lukášovy nápady vyjádřit obrazem. Musím říct, že Lukáš nezveličoval. Nad většinou toho, co Jakub navrhl, jsem byl nucen zajásat. Navíc se s tím mazlil, jako by dělal web pro holku, do který se právě zamiloval. Mimochodem Lukáš s Jakubem a ještě jedním kolegou utvořili uskupení s názvem Pospolu.cz. Mně tahle volná uskupení profíků fascinují. Navíc, řekl bych, na co sáhnou, to zatím dává velký smysl.

Když jsme měli téměř rozkresleno, sešli jsme se s Tomášem, který v historii programoval většinu našich webů, léta se staral o veškeré naše aktivity na internetu a já jsem mu za mnohé vděčný. Tomáš si vše vyslechl a řekl, že s ním můžeme počítat. To bylo někdy v létě. Web jsme měli vymyšlený, většina byla i nakreslená a zbývalo to JENOM nakódovat a naprogramovat. Tak jsem se na to alespoň tehdy díval. Zpětně už ani nevím, jak je možné, že jsme web nakonec spustili až v polovině ledna 2011 a to ještě ve formě nedodělaného torza. Jen vím, že to byl ve finále jeden z nejpokaženějších projektů a nejnepříjemnějších půlroků v mém životě. Dlouho jsem totiž nezažil tolik nedodržených slibů, mrtvých brouků, hledání viníků a mizerných pocitů na všech stranách. Já to dokonce v jeden moment vzdal. Takže to, že ten web nakonec existuje, je vlastně takový malý zázrak.

Zpětně si ale myslím, že jsem přesně tuhle lekci potřeboval. Už u Cedulartu, který vznikal ve stejné době, jsem psal, že do té doby jsem fungoval vždy pouze klasickým námezdním způsobem, kdy se rozdělí úkoly, stanoví cukr a všechno to řídí manažer. Zároveň jsem v té době také vydatně studoval nové, svobodnější a tedy dobrovolnější způsoby práce. To, v kombinaci s poučením z této slepé uličky, mi přineslo osm hlavních zásad pro práci stojící na principech svobody. Zde jsou ty, kterých se nyní snažíme držet na každém novém projektu:

1. Proč & Co: Každý nový projekt nyní začínáme vyjasněním toho proč ho dělat a co z toho. Někdo tomu říká „vize a poslání“. Nechci se pustit do práce, pokud se neujistíme, že je projekt pro všechny dostatečně magnetický, tj. že se mu opravdu chtějí věnovat.

2. Role & Principy: Říká se, že vše začíná tím, že do busu nastoupí správní a z busu vystoupí nesprávní lidé. Teprve pak stojí za to se pustit do debaty o tom, co a jak se vlastně bude dělat. Bod 2 je tedy vlastně začátek, něco na čem se snažíme pracovat dlouhodobě. Ideálně se tedy už lidi, kteří už sedí v busu, rozhodují zda „jejich proč & co“ rezonuje s „proč & co projektu“. Pro nastoupení do busu vidím dvě klíčové věci:

2.1. Definovat si oblast kompetencí, zájmů či také přínosů pro ostatní. Aby ostatní věděli, s čím se na daného člověka mohou obracet.

2.2. Vyladit se na společných principech. To považuji snad za nejdůležitější věc. Myslím si, že pouze pokud všichni stavíme na stejných předpokladech a sdílíme stejný cíl (viz bod 1), můžeme fungovat svobodně, bez kontroly, a tedy bez řízení manažerem. Zde jsou čtyři nejzákladnější principy, ke kterým jsem dospěl po vlastních zkušenostech se svobodou v práci.

„Do dna!“ – Po lidech,  se kterými pracujeme, chceme to nejlepší, co v nich je. Doslova „do dna“. Chceme ale také, aby i oni dostali z PeopleCommu to nejlepší, co v něm je. Též „do dna“. A abychom se společně postarali o rovnováhu mezi tímto dáváním a braním tak, aby každý vztah v našich projektech byl dlouhodobě férový.

Čára ponoru – Tohle jsem si vypůjčil z W.L.Gore & Associates. Všichni jsme na jedné lodi. Každý se přitom v rámci své oblasti rozhoduje sám za sebe. U rozhodnutí, které by mohly potopit loď, je ale nutné se poradit s ostatními. Ne se jich „dovolit“, ale své rozhodnutí prokonzultovat.

Nudapláž – Metaforicky jsme spolu na nudapláži, nazí bez možnosti cokoliv skrývat. Všichni máme stejný přístup k veškerým informacím, které jsou k dispozici tedy, i k tomu kolik na projektu za co utrácíme, kolik vyděláváme, nebo kolik kdo bere.

Padám! Chytáš? – Jako při „pádech důvěry“, které možná znáte z dětství nebo z manažerských školení. Pokud padám, čekám že druhý chytá. Ze závazku/slibu/dohody plyne zodpovědnost stát, kde a kdy mě druzí čekají.

3. Basecamp: Po skoro dvou letech hledání nástrojů pro správu projektů a komunikaci na dálku jsme se rozhodli pro Basecamp jako nástroj pro koordinaci projektů a obecně spolupráci.

4. Řidič: Každé auto má svého řidiče. Tak proč by to u projektů mělo být jinak? A tak se projekt už dnes nerozjíždí bez jasně definovaného koordinátora projektu. Jeho úkolem je především postarat se o to, že se držíme těchto osmi principů. Zároveň se stará o to, abychom se drželi společného plánu a usnadňuje komunikaci a spolupráci.

5. Milníky a úkoly: Pro každý projekt si každý za svou oblast stanoví a udržuje své milníky a pro každý milník i své úkoly. Koordinátor pouze sleduje, zda to vše dohromady zapadá a dává smysl.

6. Týdenní stav dění: Každý projekt má týdenní „stav dění“, nejčastěji skype call s cílem poinformovat se o tom, co se podařilo za minulý týden a co kdo od koho další týden potřebuje.

7. Reflexe & zhodnocení: Jednou měsíčně se zastavíme a položíme si dvě otázky: 1. „Co dělat dál stejně dobře?“ a 2. „Co dělat jinak?“. Z toho pak vypadává seznam úkolů na další měsíc. Zároveň existuje na webu místo, kam může kdokoli z nás psát jakékoli návrhy na zlepšení. Každý může tyto návrhy okomentovat.

8. Peníze: Každý projekt začíná definováním principů rozdělení příjmů z projektu. Tento bod jsme ještě neměli možnost otestovat. Nicméně zvykem mnoha svobodných firem je:

8.1. Definovat si částku k rozdělení mezi členy projektu. Ta se dělí tak, že po dokončení sepíšou všichni seznam jmen všech členů projektu podle toho, jak se kdo zapojil. To se dá dohromady a průměr názorů všech přinese klíč, podle kterého se peníze rozdělí.

8.2. Nechat cca 1/3 příjmů na investice, 1/3 na daně a zbylou 1/3 rozdělit mezi zúčastněné výše uvedeným demokratickým způsobem.

Tolik mé osmero, za které jsem PeopleCommu nesmírně vděčný. Nebýt tohohle obtížnýho projektu, propracovával bych se k tomu mnohem déle. A co vlastní www.peoplecomm.cz? Kdo jste se po našem webu při spuštění probrouzdali, víte, že jsem spustili jedno velký torzo. Tomáš, muž mnoha zájmů, který se staral o programování, v průběhu zjistil, že projekt je nad jeho momentální možnosti a my už nemohli čekat. Mraky much už jsme od té doby poplácali. Ale hlavně Toma už nyní vystřídali kluci, se kterými jsme udělali Cedulart, především – Adam a Josef a společně teď finišujeme další věci, které na webu stále nefungují. A v Pospolu už vymýšlejí další generaci. Takže se máme, myslím, na co těšit. Změna je život. Znáte to. V nejbližší době bychom měli dodělat sekci testů, informace o našich veřejných vystoupeních, sekci knih s možností nákupu nebo archiv blogu.

Držte palce!