O Paulu Pottsovi jste již možná slyšeli. Buď jak buď, pusťte si záznam jeho vystoupení a od začátku do konce sledujte své pocity a stejně tak reakce publika. Je to zážitek!

Pusťte si to ještě jednou a sledujte to: prodavač telefonů z nějaké díry v jižním Walesu, špatné zuby, kruhy pod očima, šedý oděv, šedý účes, nejistý postoj, nejistý pohled… Chlápek, který chce zpívat a my se na to máme dívat!?

Mechanismus, který nám v hlavě vyrábí předsudky hlásí: „Proboha! Co to je? Tohohle, že mám poslouchat?“. V momentě, kdy otevře ústa a vypustí z nich první árie zajíždíme do křesel a nevěříme svým očím! Ano, právě to je ten problém, naučili jsme se věřit svým očím a tomu, co doposud viděly. Nedochází nám, že z celé té naší obrovské planety to bylo pouhé promile toho, co existuje. A to promile, které jsme viděli, slyšeli, ochutnali, ohmatali – to je náš svět, ten správný, ten pravdivý.

Naše malost nám nedochází. A nebýt si vědom svých předsudků, tj. toho co nám zužuje rozhled je průšvih. Nevidíme pak většinu toho, co nás v životě potkává. Příběh Paula Pottse je jen jednou z mnoha ukázek toho, jak předsudky upravují naše úsudky. Pokud by nenašel odvahu vystoupit na Superstar, nikdo by se o něm nikdy nedozvěděl. Nikoho by nikdy nenapadlo, že prodavač telefonů z velšského zapadákova by mohl mít v hrdle takový dar. Podívejte se na jeho finále a vzpomeňme si na něj vždy, když vás vaše předsudky budou mít v hrsti.