Odjeli jsme na pár týdnů do Mexika. Za Honzo–jevem. Myslel jsem si, že odsud budu fungovat bez toho, že by to někdo vůbec poznal. Možná si jen někdy přivstanu, jindy půjdu zase později spát. Ale ouha! Nedošlo mi, že tu široko daleko nebude net. Ocitli jsme se totiž na tom nejmexičtějším venkově a přestože jsme zakotvili v krásném, prostorném domě přímo na pláži, tak nám tu často neteče voda (teplá neteče nikdy), nevyváží se odsud odpadky, nejezdí sem ani pošťák. Vlastně ten dům nemá ani adresu (Kdybyste si nás chtěli vygooglovat, jsme nějakých deset kilometrů západně od Progresa v mexickém zálivu. Nejbližší díra se jmenuje Chelem). A tak jsem se rozhodl pro něco, co jsem na tomhle blogu ještě neudělal. Do začátku března hlásím blogo–prázdniny. Nicnedělání. Ticho (alespoň z mý strany).

Během těch pár dní, co tu už jsme, mám ale postřehů na dvě knihy. Fakt je, že v zemích, jako je tato, má člověk možnost pozorovat věci, na které už u nás narazí pouze ve filmech pro pamětníky. Chci jich pár nabídnout (a sám si tím srovnat myšlenky), přestože slovy těžko popsat veškeré dojmy, které tu z toho zatím mám.

Před chvíli jsem se vrátil z pláže. Chodím běhat pár kilometrů nahoru a zpět. Moře, pelikáni, racci, písek nádherný lastury. Krása. Ale taky hromady plastů, které moře non–stop vyplavuje. Láhve od Coca–Coly, saponátů, kelímky od jogurtů, igelitky, zbytky plastových rybářských sítí. Neubráním se si nevzpomenout na provařený fórek klimatologů o dvou planetách: „Potkají se dvě planety. Jedna z nich má horečku, kýchá, kašle, teče ji hnis z očí, lape po dechu. Ta druhá se jí ptá? Prosím tě co ti je? Cos‘ to chytla? A ta marodná kuckajíc se slzama v očích, odpovídá: Chytla jsem Homo Sapiens“.

Smutný fór. Obzvlášť, když si na to člověk vlastníma rukama sáhne. Je něco jinýho číst nebo poslouchat přednášky o zničným oceánu, a pak to sám pozorovat a cítit. A říkám si, zda by nám, kteří se podílíme na výrobě „životu neprospívajících věcí“ pomohla nějaká exkurze pod mořskou hladinu nebo třeba jen na nějakou takovouhle pláž některé ze zemí rozvojového světa. Třeba bychom s takovou lehkostí nerozdávali a nebrali igelitky v supermarketu, nekupovali vodu a nápoje v plastových lahvích nebo třeba i jednorázové dětské plenky. Možná bychom se snažili více vyhnout všem těm chemikáliím, ze kterých se tak neviditelně skládá svět většiny z nás. Možná bychom se na naše nakupování dokázali podívat optikou zodpovědnosti vůči našemu společnému domovu. A co se týče byznysu, třeba i tam by nám pohled na zmrzačené delfíny, udušené želvy a pláže plné plastových lahví a sáčků pomohl zamyslet se nad tím, že existují moudřejší cesty k tomu, jak vydělat peníze než jenom (jakoby bez konce) produkovat hromady zbytečných věcí. Prostě mě to tu dostává. Dlouho jsem nebyl v tak silném kontrastu nádherné přírody – ale místy naprosto zlikvidované činností člověka. Mimochodem dali jsme si jméno „sapiens“, tzn. moudrý. Jaká sebestřednost! Jaký výsměch!

Dostalo mě, jak moc se to tu podobá Africe. Těm nejubožejším zemím planety jako jsou třeba Guinea–Bissau nebo Togo – viz, co jsem psal po posledním návratu z Afriky – Všechno to tu stojí za prd!. Alespoň soudě mýma očima. Třeba odpadky, zejména plastové se tu hromadně pálí. Pokud jste někdy přiložili PET láhví (nebo máte souseda, který tím topí), tušíte, co je to za peklíčko. Ti lidi pravděpodobně ani netuší, že mají sice uklizeno, ale zároveň slušně nadýcháno rakoviny.

Nebo první věc, na kterou nás zde upozornili, je nutnost mít se na pozoru před všemi možnými zloději, zlodějíčky a jinými živly. A že klíčové je po setmění nevycházet. Jak typické pravidlo pro většinu míst na týhle planetě! Dostaly nás taky zátarasy na silnicích a zástupy policie a armády v neprůstřelných vestách, s hustými kvéry na břichu a ukazovákem na spoušti. Scény jako vystřižené z filmů typu Traffic. A to jsme na míle daleko od Tijuany nebo Ciudad Juarez.

Z hlediska organizace lidského společenství, hierarchie a spolupráce je pro mě nesmírně přínosné pobýt ve společnosti, kde NEdostatku je mnohem víc než dostatku, NEbezpečí je mnohem víc než bezpečí a kde PŘEžití je důležitější než PROžití. Daleko víc pak rozumím tradičnímu rozdělení činností mezi muže, ženy, děti. Chápu tak lépe třeba i všudypřítomnou korupci nebo nikdy nekončící snahu vyšvihnout se ve společnosti „výš“.

Fascinuje mě, kolik lidí tu žije v budce z vlnitého plechu a nevlastní víc než motyku a přesto mají „hubu od ucha k uchu“. Navíc v těch podmínkách dovedou vychovat třeba i deset dětí a ta rodina (alespoň pohledem přes plot) funguje. A zase si říkám, za čím my se to vlastně pořád ženeme? Proč máme pořád ten pocit, že potřebujeme ještě další věc, abychom byli šťastní? A když si ji koupíme tak po chvilce radosti už zase koukáme, jaký další zážitek nebo věc by nás vytáhl z té domnělé (!) všednosti, nudy a nespokojenosti.

Dostává mě tu také to obrovské bohatství na straně jedné a nesmírná chudoba na straně druhé. Za poslední léta – díky studiu svobodných společenství – mi dochází, že právě to, jak se společnost dovede rozdělit o bohatství, je jedním z hlavních faktorů její (ne)funkčnosti. Mimo jiné, čím větší rozdíly, tím větší zločinnost a veškeré další s tím související jevy. A tak i díky tomu tady rozumím spoustě toho, co se tu děje, nebo neděje.

Překvapilo mě, co tu žije Američanů a Kanaďanů. Hovoří o tzv. „Snowbird Season“, období od poloviny listopadu do dubna, kdy se davy lidí ze severu přemisťují na jih, aby tu přečkali zimu. Došlo mi, že i my vlastně už pár let praktikujeme něco podobného. Zajímavý…

Vždycky mě dostane léčebná síla moře v kombinaci se sluncem. V Čechách bylo od října naší hlavní aktivitou ježdění po ORL ordinacích (s Valentýnou). Přijeli jsme sem všichni značně usmrkaní a ukuckaní, ale po pár dnech se to zdá být už skoro pryč. I Valentýna, naše největší starost (a radost), se už snad dává do kupy. Držte palce.

Dumám taky o tom, že jsme v těchto místech byli před deseti lety. S Péťou (manželkou) jsme tehdy jeli ze San Diega v Kalifornii do Ohňové země v Chile. V té době jsme neměli děti, peoplecomm ani nic jiného. Je zvláštní pokusit se porovnat tehdejší dojmy s těmi dnešními. A nejenom dojmy, ale také třeba vlastní odvahu, strachy, ochotu riskovat, potřebu pohodlí, jistoty, nadhled, schopnost pozorovat, chápat a rozumět. Prostě škola (sebe)poznání.

Říkal jsem, že toho je hodně. Snad vás z toho něco zaujalo. Já jsem rád, že jsem si tu mohl trochu urovnat myšlenky a taky říct, že chvíli nebudu. V březnu na viděnou. Kdyby se situace změnila a já chytil net, tak se samozřejmě ozvu dřív. Užívejte!

P. S.: Soused mě hodil do Progresa, sedím v docela primovým „Internet café“.

P. P. S.: Ještě jeden postřeh: Mi casa es tu casa.