Zdravím z Bělehradu! Mám tu jednu předvčerejší zkušenost, o kterou se potřebuji podělit. Byl jsem přehlásit odběr elektřiny (na PRE) a zažil tam parádní služby. O to víc mě ale překvapila samolepka na přepážce (viz fotka nahoře) a mikrofon (viz fotka dole). Už jsem si zvykl, že každý druhý telefonát na nějaké zákaznické centrum vyhrožuje odposlechem, ale tohle bylo poprvé naživo.

Osobně si myslím, že pro „přepážkáře“ to může být vynikající příležitost získat zpětnou vazbu. Ovšem ta „vynikajícnost“ je podmíněna tím, že si to odposlouchávaní sami zvolí. Ptal jsem se včera pár lidí a vypadá to, že za ně rozhodují jiní a ani já, jako zákazník, jsem se nemohl rozhodnout… Tak už to u nás nejspíš chodí. Firemní táta s mámou rozhodují za své děti, o které se často tak dobře starají (a to bez ironie).

Proč to píšu? Pokud se jeden rozhodne odposlouchávat druhého považuji to za nástroj kontroly. Kontrolu považuji (mimo jiné) za zdroj strachu. A strach (ač pro přežití důležitá vlastnost) je to, co člověka často zohne až k podlaze. Nezřídka až do podoby, kdy už sám neví, kdo je. Z jednotlivce se pak může stát vystrašený zaměstnanec, ovčan.

Pokud jeden číhá na druhého bez jeho souhlasu, považuji to za zdroj strachu vedoucí k manipulovatelnosti, poslušnosti a podřízení se zájmům druhých lidí.

Nedivil bych se, kdyby nás Mao se Stalinem poplácali po ramenou a Orwell by se přitom usmíval. Přál bych si, kdybychom se těmto totalitním praktikám začali přinejmenším divit (a přestali je akceptovat jako normální součást našich životů). A abychom je snad časem vystrkali z našich životů tam, kam patří. Do učebnic historie.

Vidíte to někdo jinak? Jak? Díky za postřehy.

Jinak já za chvíli odcházím na setkání s lidmi z místní IKEA. Máme debatovat o svobodě v práci. Těším se. Moc.

Už je zase pátek, takže přeji „Happy KZP“!