O lvu a myšce

Foto: peasap

Naše instinkty mají svůj původ ve zvířecí říši, připomeňme si proto jednu z Ezopových bajek — O lvu a myšce.

Král džungle — mocný lev, odpočíval po jídle, když mu před nosem proběhla malá myška. Lev vymrštil tlapu a myšku chytil. Chtěl ji rozmačkat za to, že rušila jeho klid. Myška začala prosit: „Nezabíjej mě, mocný lve, někdy ti třeba pomůžu zase já.“ Lva pobavila její řeč. Jak by mu to malé stvoření mohlo pomoci! Ale myšku přece jen pustil.
Zanedlouho přišli do džungle lovci a chytili lva do sítě. Bezmocný lev se svíjel svázaný na zemi. Zatímco lovci poodešli, potichu přišla malá myška a řekla lvovi: „Neboj se, já ti pomohu, jsem ti přece zavázána.“ Lev si jen smutně povzdechl, nevěřil jí. Ale myška už svými ostrými zoubky hryzala síť. Rychle se jí podařilo překousat několik provazů, až byla díra dostatečně velká a lev přes ni mohl utéci. Berte tuto bajku jako další příspěvek do sekce předsudků, které jsou součástí lidské přirozenosti.

Velmi zjednodušeně má každý z nás tři možnosti, jak s nimi naložit.

1. Můžeme je nechat, aby za nás rozhodovaly.

2. Rozhodneme se sami, jakou úlohu jim v našem životě dáme.

3. Budeme proti nim bojovat.

Proto je výhodné pochopit, jak naše hlava funguje, aby předsudky tolik neovlivňovaly to, co vidíme a nevidíme. Nebudeme se tak často mýlit, jako se zmýlil lev při setkání s myškou.

Valná většina lidí volí první cestu. Nejsou si vědomi toho, co mají v hlavě, a hodnotí a soudí. Se vším jsou rychle hotovi. Vše se jim zdá být jasné. Existuje skupina lidí, kteří proti předsudkům bojují — za práva žen, homosexuálů, Romů, nekuřáků… I to je cesta. Bohužel tam, kde se bojuje, existuje zpravidla několik málo vítězů, mnoho poražených a moře zlé krve. Prostřední, druhá cesta, se zdá být tou nejmoudřejší variantou. To, co máme v hlavě, ovlivníme totiž pouze omezeně. A pokud celý život slyšíme o potížích s cikány nebo o odstrašujících homosexuálech, z hlavy to dostaneme pouze tehdy, když si zažijeme vlastní zkušenost nebo když se zásadně změní debata ve společnosti. Už jsme psali na několika místech (např. v První, druhý a další dojem), že předsudek, předpoklad nebo první dojem nás chrání tak, že nás v mžiku upozorní na hrozící nebezpečí. Toho bylo v dlouhé lidské historii více než dost a mechanismus, který v našich myslích tvoří předsudky, měl tak miliony let na to, aby se vyvinul. Nebezpečí je dnes ale mnohem méně než v dobách, kdy naši předkové obývali jeskyně.