(Ne)pracovní srdcovky

Většina lidí má nějakou svoji vášeň, koníček, něco při čem zapomínají na čas, co jim spolehlivě rozbuší srdce, rozzáří tvář a co má kolikrát povzbudivější účinky než to nejlepší espresso ze Starbucks.

Někteří mají takových vášní hned několik. Jenomže většinová společnost věří tomu, že nejdříve je nutné pracovat a teprve potom je možné si hrát. Tato společnost věří také tomu, že štěstí se dá koupit. A tak je nutné pracovat hodně, abychom na všechny ty nákupy a splátky měli. Mnoha lidem tak na jejich vášně doslova nezbývá čas, energie nebo obojí. Někteří se rozhodnou počkat na penzi, jiní bláhově čekají „až bude více času“, někteří to pod tlakem okolí vzdávají. Mnohé svobodnější firmy však své lidi žádají, aby vášně a sny přinesli a uskutečnili. A snad není překvapením, že i finanční úspěch těchto organizací stojí mnohdy právě na zrealizovaných snech zaměstnanců.

Umožnění zaměstnancům, aby se nad rámec svých pracovních závazků věnovali svým snům, nazývá anglosasská byznys terminologie nejčastěji termínem „Passion projects“ – „projekty z vášně“. Chvíli jsem dumal, jaké jim dát české jméno. Snové projekty? Projekty, které vás baví? Realizace snů? Koníčky? Srdcovky? Nakonec jsem sáhl právě po „srdcovkách“.

Mezi nejznámější příklady velkých firem, které tento přístup běžně praktikují, patří třeba Google nebo 3M a mezi nejvěhlasnější výsledky těchto srdcovek pak například „Post–it“ nebo „Gmail“. Taková srdcovka funguje nejčastěji tak, že zaměstnanec má k dispozici třeba dvacet procent pracovního času na realizaci čehokoli, co ho opravdu baví, s tím, že vůbec není nutné, aby to souviselo s prací. Představte si třeba, že pracujete v účtárně banky, ale fascinují vás kočky a jejich zdraví. A váš zaměstnavatel vám umožní vyhradit si čtyři dny v měsíci, abyste vymysleli projekt, který se dotkne právě této vaší vášně. Podmínkou je zpravidla i to, aby se projekt do budoucna dokázal uživit.

Pokud dělám něco, co mě opravdu baví, potom je velmi pravděpodobné, že jsem v tom dobrý. A pokud dělám to v čem jsem dobrý, je velká pravděpodobnost, že mi za to někdo zaplatí.

Já se na tomto blogu chystám o srdcovkách psát vcelku vydatně. Považuji je totiž za výjimečnou příležitost nalézt vlastní talent, o kterém jsme třeba ani neměli tušení. Za příležitost vytvořit něco většího než jsme my sami a z čeho budou mít možná užitek i ostatní. Za možnost osvobodit se a dostat tak do života víc toho, co nás baví a tím si častěji sáhnout na to, čemu říkáme štěstí. V neposlední řadě věřím, že platí následující rovnice: Pokud dělám něco, co mě opravdu baví, potom je velmi pravděpodobné, že jsem v tom dobrý. A pokud dělám to v čem jsem dobrý, je velká pravděpodobnost, že mi za to někdo zaplatí.

Proto jsou srdcovky (Passion projects) přirozenou součástí fungování každé svobodnější firmy. Já si dokonce myslím, že každý z nás (i ti, kteří pracují v tradiční autokraticky řízené společnosti) by si mohl vyhradit právě těch dvacet procent svého času (večer, víkend,…) na realizaci vlastních snů, na zkoumání svého srdco–tématu, na tvorbu toho, co miluje, prostě na srdcovky. Víte, že až příliš mnoho lidí chodí do práce, kterou nesnáší. A přitom právě srdcovky jsou mnohdy dokonalý exit plán. Není samozřejmě nutné, aby to bylo dvacet procent každého týdne. Je možné si dát měsíc, půl roku nebo rok (např. Rok Jinak nebo Žloutenková dovolená).

Na Cestě kolem světa, která se rozbíhá koncem listopadu jsem poprosil každého účastníka, aby si připravil jednu srdcovku, na které bude ten společný rok pracovat. Já sám jsem se letos pustil hned do několika – viz například NaplnKbelik a Cedulart, Freedom@Work nebo třeba vydávání knih.

Co vy? Jedete taky v něčem srdečním? Pokud ne, nezkusíte taky něco?