Není zač!

Kolikrát to denně řeknete?
Kolikrát to denně slyším v televizi, v rádiu, v seriálech, na schůzce – všude.
Je pravda to, co slyší moje uši? Je pravda, co ta věta vyjadřuje?
Nebojte se, nebude to sáhodlouhá soci… a jiná blabla studie.
Jen krátké zamyšlením nad tím, co vypouštíme z úst.

Já sám na to byl upozorněn kamarádkou v prosinci.

Jak to začíná: Podám svému dítěti tužky na kreslení, poděkuje mi a já na to – není zač. A je to tady.
Někdo mi podrží dveře… Děkuji… Není zač. (Zase!) To je má odpověď.
Kolega v práci mi podá list z tiskárny, já řeknu díky a on – není zač. (Uaaaa!)
Ale je zač. Vyvinul sílu na podržení dveří. Zdržel se, místo aby běžel dál, musí čekat, protože se mnou projde další člověk, musí… A nakonec není zač?!
Kolega mi donesl papír, i když nemusel.
Včera jsem měl školení se svým obchodním ředitelem. Máme spolu dobrý vztah. Stiskl jsem mu na konci ruku a poděkoval. Dozvěděl jsem se užitečné rady a bylo to fajn. Není zač – zněla odpověď.
Je zač. Dostal jsem školení, naučil jsem se něco, a není zač. To jako že za to nestojím, že to neudělal rád, že ho to nebavilo, že to udělal, protože musel … Sakra.
Je zač.

Víte, že v angličtině, němčině a některých jiných jazycích nic takového není?
Všichni Vám řeknou – bylo mi ctí, rádo se stalo, udělal jsem to rád, jsem rád, jsem poctěn, OK, já díky a další a další.
Nikdo neřekne – není zač.

Kolikrát denně jenom slyšíme nebo sami řekneme to známé: „Není zač!“ Když se člověk rozhlédne, nemůže si nevšimnout, že JE zač. Proč tedy tak často říkáme něco, co je tak daleko pravdě?

To jen v Čechách. Tady, v české kotlině, není zač. Tady je to běžné. A ještě když Vám někdo řekne není zač (já si to vysvětluji tím, že mě posílá do pr…), usmívá se u toho. Je to normální?

Naschvál se zamyslete nad tím, když vám někdo řekne tu frázi, už se mi ji nechce ani znovu vyslovovat, takže jen NZ, jak se u toho tváří. Ne, je to „fackovací“ věta (ta angličtina je krásná :)). Většinou to ti, co tak odpovídají, myslí upřímně, jsou u toho třeba veselí, chtěli by snad říci i něco jiného a možná by to i řekli, jenže jim je podstrkováno několikrát denně to obyčejné NZ.

A zážitky? Zkuste někomu dnes poděkovat za to, že Vám donesl oběd, že Vám vrátí sešívačku na stůl, že Vám doma partnerka podá vyžehlené košile, že…

Rádo se stalo.
Rád jsem to udělal.

Připravte se na spadlou čelist partnera nebo na to, že chvilku zalapá po dechu (takže defibrilátor po ruce :)), ale myslím, že bude překvapen. Jo, a možná se bude divit. A co je hlavní? Mile. Nebude nadávat, nebude se vztekat. Ale vy… vy jste řekli to co jindy, to co obvykle. To pouhé a sprosté NZ… akorát jinak. A jaký to bude mít účinek?

Skvělý. Úžasný. Báječný.
Zkuste to. :)

No, takže to je můj příspěvek k tomuto tématu.
Nevím, co to vyvolá, jestli se to někde objeví.
Zdali to s někým pohne.

Ale i tak… Udělal jsem to rád a bylo mi ctí, že jste dočetli až sem.

Hezký den.

P.S. Jo a ještě to má dovětek z praxe. Když vám někdo něco dá, donese apod. a vy mu poděkujete, on Vám odpoví „NZ“ a třeba jste už na odchodu, třeba už jdete pryč, zastavte se, obraťte se a … pokračujte tím, že mu řeknete „ALE JE ZAČ, POMOHL JSTE MI, DONESL JSTE MI TO, BYLO TO DOBRÉ, JSEŠ HODNÁ“ … a to se teprve budete divit co to vyvolá. To jsou úsměvy, to je radosti, to je brouk v hlavě, to je nálada fajn a super, to je paráda. Právě jste si získal toho člověka a to jen díky slovu. Otevřel jste jeho dvířka konverzace, myšlení, radosti.
Máto sílu.

…vyzkoušejte to.