V neděli jsem u rodičů zahlédl bizarní scénu. Komentátor zpovídá dva muže. Oba nažehlení fešáci v nejlepších letech. Ekonomové. Běloši (Jak jinak v Čechách zkraje 21.století). Fundovaně hovoří o tom, jak funguje svět. A o tom, co bychom měli nebo neměli dělat. Najednou jim ve studiu do rozhovoru začně houkat hlášení evakuačního systému. Ti tři jsou nejprve zaskočení. Kdo by nebyl!? Komentátor zkusí po pár sekundách získat čas tak, že to zkusí okomentovat fórem. Hlášení ale nekončí. Času málo, a tak se ti tři pouští do další zcela nesrozumitelné debaty trvající dlouhé skoro čtyři minuty, po kterých komentátor debatu ukončuje a na televizní obrazovce se objevuje fotka Žižkovské věže s titulkem „Omluvte technické potíže“. 

Před Václavem Moravcem smekám. Nicméně ty čtyři minuty rozhovoru na pozadí hlášení považuji za jednu z nejtrefnějších metafor fungování dnešního světa za hodně dlouho. Nespočet alarmů už totiž pekelně dlouho houká (změna klimatu, vyčerpaná půda, vysychající a otrávená voda, vymírající druhy, zvyšující se rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími, kvalita potravin, lidské zdraví, míra plýtvání přírodními zdroji a energiemi, míra korupce, rozmach extremismu,…). Ať už je to, co je to – houká tak moc, že mnoho dříve mocných začíná být nemocných. O tom mluví např. Jan hnízdil – třeba zde. Ti citlivější z nás již dlouho volají po změně kurzu. Jenomže u kormidla je právě onen vyfešákovaný, nažehlený, městský, bílý muž, ekonom či právník, jehož modlou je nekonečný růst. Ultimátním měřítkem kvality života potom HDP. Tento muž je velmi často závislý na moci (o tom mluví velmi trefně např. Gábor Maté viz video níže). A jako by to nestačilo jeho vnímání navíc ještě ztěžuje častý výskyt psychopatických sklonů (viz např. Hadi v oblecích nebo Fishead).

Vzhledem k jeho závislostem a občas i zmiňovanému „chybějícímu“ svědomí a empatii nevidí a neslyší. Přestože příroda ani lidé už nemůžou, on tlačí a tlačí… V přeneseném významu je tímto vyfešákovaným městským člověkem ignorujícím volání lidského nitra, přírody i lidského společenství většina obyvatel moderního západního světa.

Otázka je, jak dlouho to ještě takhle dokážeme tlačit. Alarm řve, ale my jedeme dál. Není nám rozumět, Většinu to už to nebaví. Stále větší počet lidí vypíná pomyslnný televizor a odchází. I ti debatéři jsou zničení. Potí se. Viditelně jim není dobře.

Vzpomínáte na Jiřího Kodeta v Pelíšcích? Na to, jak říká: „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva“ (viz níže)? Ten dnešní systém je podobně neudržitelný jako ten, o kterém mluví Jiří Kodet. Kolik mu kdo dáváte?

P.S.1: Zaujalo mě, že tenhle kousek textíku, který jsem psal minulý týden na blog naší školy se za 5,5 dne doslova prolétl po českém a slovenském netu. Teď tam vidím bezmála 4,5 tisíce fejsbukových lajků. To třeba chápu jako naději, že tomu vyfešákovanému ekonomovi už brzy zamáváme a odkážeme ho tam, kam patří – třeba do účtárny nebo někam, kde bude moct počítat svá čísla?

P.S.2: Mrkněte na zbrusu novou knížku Sedm principů spokojeného manželství. Mně osobně změnila život. Jak? O tom mluvím zde.