Z téhle studie jsem si před lety sedl na zadek. Vědci vzali skupinu žen, dali jim dotazník, do kterého propašovali otázku: „Jak jste spokojená se svým fyzickým vzhledem?“ Pak jim pustili zhruba patnáctiminutovou přehlídku plnou krásných modelek. Po zhlédnutí dostali další dotazník, opět se stejnou otázkou: „Jak jste spokojená se svým fyzickým vzhledem?“

Vliv (do velké míry vrozeného) porovnávání se na sebehodnocení byl nesmírný. Jestliže žena před přehlídkou řekla třeba, že je velmi spokojená s tím, jak vypadá, na konci prohlásila, že není spokojená vůbec. Stejní výzkumníci pak vzali skupinu „zadaných“ mužů, kterým dali dotazník, v němž ukryli otázku: „Jak spokojení jste s fyzickým vzhledem vaší partnerky?“ Pak jim pustili stejnou přehlídku plnou exkluzivních koček, po kterém dostali další baterii otázek (samozřejmě, jako v případě první studie i zde se opakovala úvodní otázka). Spokojenost s manželkou zaznamenala logicky značný propad.

Do podobných výzkumů narážím pravidelně, ale tenhle mě fakt dostal. Začal jsem si všímat, na základě čeho lidé okolo mě určují vlastní hodnotu, na čem stojí jejich sebeúcta a sebevědomí. A začalo mi docházet, jak moc věříme druhým lidem a jak málo věříme sobě. Jak moc řídí naše životy porovnávání se s druhými. Jak moc nás katapultuje pochvala druhých a jak moc nás dokáže zničit jejich (třeba i naprosto nevinná) kritická poznámka. Doslova tak lítáme nahoru a dolů v pomyslném výtahu ovládaném druhými lidmi.

Druhým lidem věříme více než sobě. Naše životy řídí porovnávání se s druhými. Pochvala nás vystřelí nahoru a kritika dolů. Pakliže si neuvědomíme mechanismus porovnávání, jsme v rukou jiných.

Asi to tak bylo vždy (to, že jsme se porovnávali s druhými) a nejspíš i díky tomu jsme jako druh přežili. Jenomže nikdy předtím nás okolní svět tak silně nemasíroval umělým ideálem, ke kterému se naše geny snaží tak zoufale přiblížit (viz ta nádherná ukázka z kampaně na Dove výše). Jsme tak do velké míry nevědomými loutkami systému, který jsme si vybudovali (spotřební společnost, stojící na reklamě, médiích a slepém následování celebrit). Jak často jenom listujeme časopisy věnujícími se tzv. „životnímu stylu“?! Jak obrovskou máme potřebu sledovat a komentovat životy takzvaných „celebrit“?! Kolik jsem ochotni zaplatit za setkání s nimi (ať už je to koncert populární zpěvačky, nebo film, ve kterém účinkuje náš oblíbený herec)?!

Mě by zajímalo, jak se k tomu kdo stavíte. Jak moc pokukujete po ostatních a jak moc odvozujete svoji hodnotu od toho, jak vypadají, nebo jak se chovají vaše vzory. A zda vůbec máte nějaké vzory vzhledu a chování… (I když mám dojem, že tyhle věci obývají spíše naše nevědomí než vědomí).

Mně podobné studie pomáhají k lepšímu pochopení toho, o co usiluje systém. Následně se mi tak daří, aby mé sebevědomí nebylo tolik v rukou cizích lidí. Je to jedna z mála věcí, o které se s druhými dělit nechci. Prostě chci, aby mé sebevědomí zůstalo pouze v mých rukou.

P. S.: Dva zajímavé dokumenty k tématu:

Tough Guise – o vlivu mužských vzorů

Killing Us Softly – o stejné věci v ženském světě