96_1

V pátek jsem si v krámku jednoho z mobilních operátorů fungujících v ČR vystál povinnou frontu, abych zažil rozhovor, o který se nemůžu nepodělit.

Marek (tak se jmenoval pán, ke kterému jsem se dostal): „Dobrý den. Co potřebujete?“

Já: „Manželka s vámi uzavřela smlouvu na své jméno. A my tu smlouvu teď potřebujeme přepsat na firmu. Proto mě sem poslala, abych to jako jednatel zařídil.“ (podávám mu smlouvu).

Marek: „Ale to nejde.“

Já: Lehce zalapám po dechu a říkám: „Tam, kde manželka smlouvu uzavírala dostala jasnou jasnou instrukci: ‚S vámi to uzavřít nemůžeme. To může udělat pouze jednatel firmy. Požádejte ho, ať se zastaví na kteroukoli naší pobočku a tam mu smlouvu přepíší na firmu.‘ Proto jsem tady.“

Marek: „Ale to nejde. Je nutné abyste tu byli oba.“

Já: „Proč? Vždyť manželka mě ubezpečovala, že stačí, abych přišel sám.“

Marek: „Takový je postup.“

Já: „Mám informaci, že stačí, abych přišel já. Navíc mám za sebou půlhodinovou frontu. A vy jste už můj třetí pokus takovou frontu vůbec vystát. Manželce můžeme zavolat.“ (vytahuji telefon a vytáčím číslo).

Marek: „Ne, ne, ne.“, gestikuluje Marek. „To nejde. Je nutné, aby tu byla osobně.“

Já: „Proč? My se sem ve dvou nemáme šanci dostat.“

Marek: „Takový je proces.“

Já: „Ale proč?“

Marek: „Takové je nařízení.“

Já: „Jasně, ale proč?“

Marek: „Na to je směrnice“

Já: „Marku, já nechci abyste mi tu vyjmenovával všechny synonyma slova ‚postup‘. Já se ptám, proč je nutný, abychom tu byli oba, když váš kolega z jiného obchodu sem poslal mě a když úplně v pohodě mojí manželce můžeme zavolat a vy si zjistíte, co potřebujete?“

Marek: „To bohužel není možné.“, trval si na svém Marek furt dokola jako nějaký robot.

Já: „A proč, proč, proč?“, nevzdávám to.

Marek: „Nevím.“

Já: „Vy nevíte, proč něco děláte? A proč to tedy děláte?“

Marek: „Je to nařízení firmy.“

Já: „Kdo to nařízení napsal?“

Marek: „Nevím. Někdo na centrále. Nějaký oddělení směrnic nebo co. My jsme ‚sales‘. Tohle není naše práce.“

Jen pro info, tu smlouvu jsem s sebou nosil zhruba tři měsíce. Již několikrát jsem si dal za úkol zajít ke zmíněném operátorovi, abych to po několika minutách vzdal. Vždy jsem si utrhl papírek s pořadím (jako na poště), a pak jako ta ovce čekal. Ale sledovat zpravidla dost otrávené prodejce se mi nechtělo ani ze studijních důvodů. V pátek v nákupním centru Pankrác jsem to vystál a nasbíral tenhle smutný studijní materiál. Co je na něm zajímavého?

Čím víc se k němu chovají jako k dítěti, tím víc se on dítětem stává. Čím víc se k němu chovají jako ke zdroji, tím víc se on chová k firmě jako ke stroji (na vydělávání peněz).

Kromě toho, že je to ukázka naprosté nedůvěry a jištění se papíry, to považuji za ukázku toho, co se z člověka stane v byrokratické mašinérii, které funguje jako stroj se zdroji uvnitř. Ten člověk totiž nebyl člověkem se svýma emocemi, potřebami a stylem. Byl to zaměstnanec, „lidský zdroj“. A jako takový se mnou mluvil. Bez emocí stále dokola opakoval, že „to není možné, protože nařízení“. Byl v práci. Plnil si své pracovní „povinnosti“, které vyplývají z jeho pracovní smlouvy. Měl svůj popis práce, který definuje, co smí a nesmí. Má též nejspíš i svůj chlíveček v organigramu, ze které plyne, jak vysoko je v hierarchii a znovu tedy, co může a nemůže. Jeho „povinností“ je prodávat a řešit otázky zákazníků. „Jak prodávat, jak řešit otázky a vůbec, jak se chovat od pondělí do pátku“ mu říká někdo jiný. Čím víc mu to ale druzí říkají, tím míň ho ta práce baví. Čím víc se k němu chovají jako k dítěti, tím víc se on dítětem stává. Čím víc se k němu chovají jako ke zdroji, tím víc se on chová k firmě jako ke stroji (na vydělávání peněz). Mám dojem, že ten Marek neměl ponětí proč dělá, co dělá. Prostě sedí v práci a vydělává peníze. Nic víc ho nezajímá (zdá se mi). Jak smutná ukázka dědictví doby, která nadesignovala moderní firmu jako armádní útvar s generály, pěšáky, divizemi, útvary, strategiemi, taktikou, bojem o trhy.

Přestaňme lidem říkat, J–A–K mají dělat svou práci a pozorujme, co to udělá s jejich chutí pracovat a následně s produktivitou ve firmě, růstem a zisky. Možná neuvěříme svým očím.

Zjistil jsem, že tyhle  zážitky potřebuju, abych si uvědomil, proč dělám, co dělám. Abych si uvědomil, že potřebujeme už konečně nastartovat hnutí a urychlit tak změnu. Že přece není možné jen tak spláchnout většinu produktivního života do záchoda a od pondělí do pátku dodržovat něčí nařízení, u kterých ani nevíme, proč bychom se jich měli držet. Představte si, že by vám někdo nařizoval, kudy máte chodit domů, jak si máte hrát s dětmi, jak vařit, uklízet… Vždyť je to postavený na hlavu! A to, že je to časté, vůbec neznamená, že je to normální. Upřímně tohle jsou mikro–momenty, kdy ztrácím víru… už nějakou chvíli hledám stavitele katedrál a neozval se jediný člověk. Že by všude pracoval Marek?

Aby práce člověka bavila je nutné, aby naplňovala tyto čtyři základní potřeby: 1. potřebu dělat to, v čem jsem dobrý, s možností vidět, jak se v tom zlepšuju. 2. potřebu dělat to, v čem vidím hluboký smysl, tj. být součástí něčeho většího než jsem já. 3. potřebu rozhodovat si sám o tom co, kdy, kde, jak, s kým dělám. 4. Potřebu být s lidimi, které mám rád. (Více viz například zde) Jaké potřeby si naplnil Marek? Co myslíte?