Narazil jsem na to v jedné knížce. Nabitá bouchačka. Vlastníme ji všichni, kdo máme společností danou moc nad jinými lidmi. Tedy především rodiče, šéfové, učitelé, lékaři, státní úředníci a další tzv. „výše postavení.“ Někteří ji mají v šuplíku, jiní u pasu, mnozí jí bohužel drží v ruce.

Nabitá bouchačka je v podstatě metaforou použití síly, která „nadřízené“ roli automaticky přináleží. Nejčastěji jsou to ponižující slova, křik, nadávky, vyhrožování nebo i fyzické násilí. „Výše postavený“ tak může „níže postaveného“ ponížit, seřvat (často i zbít) a ostatní mu to (více či méně) tolerují. Rodič může seknout své dítě, učitel může křiknout na žáka, manžel na manželku, šéf na podřízeného, úředník na občana. Zřídkakdy je tomu obráceně.

Naštěstí časy se mění a tzv. „autorita“ (daná pyramidálním uspořádáním společnosti) už bouchačku nevytahuje tak často, jak tomu bylo v minulých stoletích. A když ji vytáhne, častěji ji nabije slepými patronami. Výsledkem je potom možná rachot, ale díkybohu už tak často neteče krev. Statistiky týraných dětí, domácího násilí nebo firemního mobbingu jsou ošemetné, ale i přesto se mi zdá, že se blýská na lepší časy.

Buď jak buď, ať se nám to líbí, nebo ne, stále žijeme v pyramidě a těm na vyšších příčkách tedy jejich nabitá bouchačka zůstává. Myslím si ale, že většina z nás není schopna domyslet následky toho, když na někoho namíří a vypálí. Když zneužije síly. Jen si představte vztah s člověkem, na kterého byste v afektu vytáhli skutečnou pistoli. Když vypálíte, pravděpodobně skončíte na Mírově. Když jen pohrozíte, máte z toho v mnoha případech trauma na celý život. Stejně tak křik, ponižování nebo použití fyzické síly zraní nadlouho. Nezřídka i natrvalo.

Bouchačka v šuplíku je daleko, daleko účinnější než bouchačka u pasu či v ruce. Vzpomeňme si na to vždy, když budeme chtít bouchnout do stolu a zahlásit: „Tak to bude, protože já jsem tady šéf!“

Příměr s bouchačkou je důležitý, i co se týče našeho projektu pracovních revolucí, tedy zavádění prvků demokracie. I přesto, že zbouráte pyramidu, odstraníte všechny symboly moci, ale firmu vedete a/nebo vlastníte, díl moci – tedy právě ta nabitá bouchačka – vám zůstává. A myslím si, že bouchačka v šuplíku je daleko, daleko účinnější než bouchačka u pasu či v ruce.

Pokud se rozhodnete přestat lidi řídit jako nesvéprávné děti a začnete je vést, postupem času se objeví důvěra. A s důvěrou zpravidla přicházejí mnohé jiné věci, po kterých firemní lídři tolik volají – otevřenost, nasazení, zodpovědnost nebo spolehlivost. Stejně tak v rodině nebo kdekoli jinde. Jenže pak se může stát, že se naštvete, něco nebo někdo vám nesedne a vy vytáhnete bouchačku. Bouchnete pěstí do stolu a řeknete, že to tak bude, protože vy jste přece šéf. V ten moment je důvěra, kterou jste tak dlouho budoval(a), zpravidla pryč.

A tak v tomto případě dvakrát změřme, než budeme chtít uříznout. A snad si všimneme, že chceme uříznout větev, na které sedíme, a bouchačku tak raději necháme tam, kde je jí nejlíp. V šuplíku.