Mravenci a lidé

Foto: Adrian Laris Matthews |

Nejprve krátký úvod, proč právě mravenci. Ano, mohl jsem si vybrat ze šimpanzů, psů, včel, ale myslím, že mravencům to tak nějak dlužím. Skutečně dlužím a možná i dlužíme.

Osobně jim to dlužím jako omluvu, omluvu za opakované genocidy, které jsem páchal jako malý chlapec, hodiny vyvražďování gumovou palicí na betonovém dvorku u babičky v Lanškrouně. Řízené povodně, požáry za pomoci laku na vlasy, o rozrývání mravenišť ani nemluvě. Pokud se dobře pamatuji, tak jsem snad nepoužíval pouze chemické zbraně, v současnosti tolik oblíbené na chatách, chalupách, domcích, umakartových jádrech atd.

Co vlastně dělají, a proč si myslíme, že máme vůbec něco společného? Pokusím se na to podívat z našeho pohledu, z pohledu lidí-pánů tvorstva, pro ně možná bohů rozhodujících o jejich bytí a nebytí. Tak jsem to tehdy jako malý vnímal. Kecám – ale bylo to tak. Nejprve genocida, pak kostka cukru a pak zase genocida, a tak pořád dokola až do oběda…

Co vlastně mravenci dělají, a proč si myslím, že máme vůbec něco společného?

Tak tedy, nemáme společného téměř nic, pouze obýváme stejnou planetu. Oni jsou miniaturní, proto hodni ochrany, a my si do nich rádi promítáme naše představy. Například tu o aktivitě – vždyť jsou neustále v pohybu, stále něco nosí a někam chodí. Snad proto se říká „pilný jako mraveneček“. Víme také, že jsou přísně organizováni, mají jasně danou strukturu, dělbu práce, vojsko, záchrannou službu, královnu atd. Podle jedné studie mají dokonce i mravenčí doktory. Podle druhé někteří jedinci nosí červený šátek a jezdí na mšicích, které si pěstují podobně jako my prasata nebo krávy. Oni je, ale nejen chovají a chrání před nepřáteli, ale při stěhování si je berou s sebou.

Některé druhy pěstují i houby na plantážích k vlastní obživě. Dokonce vedou i války, podobně jako dříve my, tedy čistě o území a zdroj obživy. Budují svá města, budují i super-superměsta. Jejich nohy mají kyčle, stehna, holeně a chodidla. Oni, stejně jako my, jsou téměř všude i u nás doma. Umí se orientovat podle slunce a společně najít nejkratší cestu.

Není toho málo, co si my myslíme, že máme společné. Ale jak jsem již řekl v úvodu, společný máme pouze prostor – planetu ZEMI. Ostatní pouze nazýváme podle nás, víceméně jim nerozumíme a netušíme, co máme skutečně společného.

I tak je mám víc rád a moc se všem omlouvám.

(Jirka se zúčastnil našeho kurzu Cesta kolem světa a tento článek je výstupem z jednoho experimentu – pozn. Tomáš H.)