Moje záchranné lano

Foto: Zig |

Byla u nás kamarádka z Gruzie a obdivovala rovinky, které tu máme. Říkala, že u nich to jsou samé hory. Stejně jako v životě, napadlo mě. Fakt života zdá se být ten, že jsme jednou nahoře a jednou dole. Jednou jsme zdraví, potom nemocní. Chvíli šťastní, chvíli nešťastní. Po lehkosti přichází tíha a po tíze zase lehkost. Jakoby ode zdi ke zdi…

Jen minimum lidských životů (jestli vůbec nějaké) se podobají rovinkám na jihovýchod od Prahy. Já už se pěknou chvíli potuluju po údolí. Přestože se v tom učím hledat význam a pořádně si to „prožít“, dole to nemám rád. Nahoře je prostě líp. Lepší rozhled. Víc energie. Nabití lidé. Radost. Navíc mám pocit, že se nás poslední dobou údolími potácí pořádné zástupy. Zima je krušná, obloha trvale šedá. Ve zprávách víceméně jen katastrofy a aférky. Lidé okolo jakoby se vůbec neusmívali. A tak jsem se rozhodl si vyrobit pomůcku, kterou zkusím následně otestovat. Pokud vás pobyty v údolí taky neberou, zkuste to se mnou. Můžeme si potom vyměnit zkušenosti a dojmy z testování :-).

Fakt života zdá se být ten, že jsme jednou nahoře a jednou dole. Jednou jsme zdraví, potom nemocní. Chvíli šťastní, chvíli nešťastní. Po lehkosti přichází tíha a po tíze zase lehkost.

Před časem jsem v jedné knize narazil na koncept „záchranného kruhu“. Já se ovšem netopím, jen se ploužím dole. A tak jsem se rozhodl pro lano. Lano, kterého se budu moci chytnout a vylézt tak snadněji nahoru. O co se jedná? V podstatě o nic složitějšího, než o soupis věcí, které mají sílu, když já ji zrovna nemám. A když nemám sílu, tak mě většinou ani nenapadnou. A od toho je tu seznam vzpomínek, představ, filmů, skladeb …, které člověka zvednou, nakopnou, uklidní, navedou … Zkrátka ho vytáhnou nahoru. Nebo jinými slovy mu také ukáží i druhou stranu mince, na kterou je zezdola špatně vidět.

Z čeho se takové lano může skládat? Ideální je asi „nezpívat karaoke“ a složit si vlastní píseň. Jsme různí a každému tedy funguje něco jiného. Proto, pokud se rozhodnete si lano také uplést, berte to moje jen jako takový návod. Samozřejmě ocením, když se o některé své položky taky podělíte. Přece jenom existují i věci nám lidem takřka univerzální.

Jinak díky bohu za tenhle blog. Pocit, že to tu někoho zajímá mě už v minulosti několikrát přiměl, abych si sepsal věci, který bych sám nejspíš nikdy nesestavil. Takže díky za zájem, přestože hodně věcí (třeba jako toto lano) tvořím výhradně pro sebe, i když bych to sám nikdy neudělal. Co se týče obsahu, mnohé věci vám nejspíš nic neřeknou, za což se předem omlouvám. Ale jak říkám tvořím to především pro sebe.

Tak tady je mých patnáct provázků, které dohromady tvoří mé lano:

1. Muzika – Samozřejmě podle nálady zní jiný žánr nebo skladba. I když mám pár univerzálních kousků. Ke každé mám nějakou silnou vzpomínku. Tady jsou ty, pro mě asi nejzásadnější:

Jsou chvíle, kdy mě píchnou i šlágry typu:

2. Lidé – Lidé, kterým můžu kdykoliv zavolat, za kterými se můžu rozjet nebo které můžu bez obavy obejmout. Dnes je to pro mě manželka Péťa, dcera Valérie, oba rodiče, kamarádi Papa a Robert. Pracuju na tom, aby jich bylo víc.

3. Citáty – Miluju sílu slova. Schopnost jazyka trefit ten nejniternější pocit. Citáty/myšlenky jsou pro mě silnými lany. Mám jich hodně. Tyto čtyři myšlenky jsou pro mě obzvlášť podstatné.

  1. Your time is limited, so don’t waste it living someone else’s life. Don’t be trapped by dogma-which is living with the results of other people’s thinking. Don’t let the noise of other’s opinions drown out your own inner voice. And most important, have the courage to follow your heart and intuition. They somehow already know what you truly want to become. Everything else is secondary.“ – část projevu Steva Jobse.
  2. Má to řešení? Tak proč si dělat starosti? Nemá to řešení? Tak proč si dělat starosti?“
  3. Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.“
  4. Když jsem byl mladý, smýšlel jsem jako revolucionář a říkal si: ‚Bože, dej mi sílu změnit svět.‘ Když jsem se blížil střednímu věku a uvědomil si, že polovina života mi uběhla, aniž bych změnil jedinou duši, změnil jsem svou modlitbu na: ‚Bože, dej mi tu milost změnit všechny ty, kteří se mnou přicházejí do styku. Jen mou rodinu a přátele a budu spokojený.‘ Teď, když už je ze mě stařec a mé dny jsou sečteny, má modlitba zní: ‚Pane, dej mi milost, abych mohl změnit sám sebe.‘ Kdybych se takto modlil od samého začátku, nepromarnil bych život.“ (viz Tři modlitby)

Sem už léta dáváme, cokoli nás zaujalo.

4. Internet – Stránky, kam je možné se podívat, potěšit se a nebo získat nadhled, který člověku v údolí tolik chybí.

Já mám především tenhle blog. Dělá mi moc dobře projít si některé diskuze a připomenout si, co mám okolo sebe lidí, s nimiž smýšlíme podobně.

Jinak mi hodně pomáhají lidé, kteří řeší něco většího než jsme my sami – planetu, systém, bídu nebo násilí. Pár příkladů věcí, které sleduji:

Sem dáváme, co nás zaujme.

5. Filmy – Spíš se jedná o filmové ukázky. Pro mě to jsou určitě některé scény z filmů:

Řadím sem i krátké videospoty jako třeba toto zpracování tématu odvaha a strach. Tady jsou, pro mě, ty inspirativnější kusy.

6. Dokumenty – V podstatě jakýkoli dokumentární film, který se snaží nezaujatě vysvětlit podstatu života, patří sem. Zejména mě zajímá oblast lidských práv. I proto se snažím nevynechat každoroční Jeden svět. Fascinují mě vystoupení George Carlina. Moc se mi líbil třeba Home, cokoli od Adama Curtise a další podobné věci pitvající člověka a systém.

7. Představy dozadu – Silný může být i „obrázek“, který si člověk pustí do hlavy a dostane se tak na chvíli jinam. Prostě zavřít oči a „vypadnout“. Zjišťuji, že mnoho mých mentálních „úniků“ mám spojených s pobyty s lidmi v různých oblastí. Buď jak buď, zde je moje baterie silných citových vzpomínek:

  • přílet do Honolulu,
  • s Nathalie na Île de Gorée,
  • s Papou v Badiangara,
  • s Theou v San Franciscu,
  • s Petíkem v Macau, v Togu, v Belize, v Asuncionu, na Machu Picchu nebo na Djemaa el Fna v Marakeshi,
  • narození Valérie a Valentýny.

8. Představy dopředu – Když to jde dozadu, proč by to nemohlo jít i dopředu? Lidská hlava má tuhle obrovskou výhodu, nekonečnou databanku filmů z minulosti i budoucnosti, na který je možné koukat, když to v přítomnosti zrovna neumíme nebo nechceme. Sednout si a sepsat si cíle, představy a vize, „osahat“ si svoje vnitřní nastavení je pro mě možná mocnější, než výlety do minulosti.

9. Přítomnost – Samozřejmě mi dochází, že jak „zítra“ (bod 8), tak i „včera“ (bod 7), jsou jenom iluze. Jenom schopnost mého mozku vytvořit nový nebo vytáhnout nějaký starý obrázek. Pěkná a často i mocná iluze. Ovšem skutečná síla tkví ve schopnosti být tady a teď. To už mi pár let začíná docházet. Budhisté říkají, že nejlepším přítelem člověka je dech. A tak si na to při tíze nebo i lehkosti vzpomenu a snažím se tzv. „zpřítomnit“. A když to jde, je to zpravidla bomba. Čas se zastaví. Člověk je součástí všeho ostatního. Ego s ním přestává cloumat. Prostě slast. Ovšem, jak už to bývá, ne každý den je posvícení…

10. Fotky – Většina z nás má nějaký fotky, obrázky, suvenýry z cest, které nás také mohou vytáhnout nahoru. I já mám svůj „paklík“.

11. Úspěchy – Přijde mi, že vzít tužku a sepsat si své úspěchy může být také dobrým lanem. Anebo je možné vytáhnout už ty sepsané a jen si je projít. Na mém seznamu by se pravděpodobně objevily věci jako:

  • že se mi podařilo setřást dost prachu z očí (termín, který v buddhismu používají pro nevědomí),
  • že už trošku tuším, o co v životě jde,
  • že se mi zatím podařila většina věcí, které jsem chtěl,
  • že mám tu čest patřit do rodiny, do které patřím,
  • že mám Péťu, Valérii, rodiče, bráchu, Markétu, Papu, Roberta,
  • že se mi daří být s příbuznými kamarád,
  • že se mi daří jen tak BÝT,
  • že mám okolo sebe řadu fascinujících lidí, o které se můžu opřít,
  • že se mi daří experimentovat se životem a hledat si tak vlastní, autentickou cestu,
  • že žiji v této době (nikdy neumíralo ve válkách tak málo lidí  a nikdy jsme se neměli líp),
  • že jsem našel smysl toho, proč tu jsem. Patří sem i vzpomínka na to, když jsem si poprvé pokecal rusky, anglicky nebo francouzsky,
  • že se mi podařil vytvořit Peoplecomm,
  • že jsem snad pochopil podstatu štěstí, dokázal vyskočit z krysího závodu,
  • že chytám fascinující souvislosti okolo svobody v práci.

12. Silné stránky – I „vědomé vědomí“ si toho, že jsem od přírody dostal naděleny zajímavé dary, může být posilující a nadlehčující. Já za své momentální silné stránky považují třeba pochopení souvislostí života v práci, schopnost to předat ústně nebo prostřednictvím psaní.

13. Činnosti – Velmi efektivní lano může být pustit se do nějaké činnosti. „Dělání všechny smutky zahání“. Nebo se také říká, že „akce je nepřítelem myšlenky“. Mně pomůže sednout a psát, zasportovat si (ideálně s někým), uklízet, zahradničit (pořádně se pohrabat v zemi), malovat nebo civět do ohně. Možná nejlepší je dělat cokoliv, co aspoň trochu umím a zároveň je to v něčem pro mě nové. A když to navíc dělám s někým blízkým, potom je to bomba. A když se mi podaří někomu naplnit kbelík, tak jsem hned nahoře.

14. Knihy – To se nabízí. Sáhnout po knize a vydat se pryč… Já mám své knihy, i když co se lana týče, tak bych nejspíš sáhl po něčem od Kundery.

15. Oblečení – Tohle může znít jako legrace. Ale není. V minulosti jsem si myslel, že tohle na mně moc nefunguje. Dokonce jsem se na šňořící se lidi díval s despektem. Dnes uznávám svou chybu a uvědomuji si, že padnoucí a slušivé oblečení může s vnitřním pocitem udělat zajímavé věci.

Tolik moje záchranné lano. Díky, že jsem si to mohl sepsat. Na shledanou nahoře!!

P. S. Jani, díky, že jsi mě k tomuhle textu přiměla.

P. P. S. Aby to nebylo tak jednoduché, tak na závěr ještě jednu věc. Možná se vám taky někdy stane, že jste delší chvíli nahoře, a tak se z toho nadchnete, že zapomenete kdo jste!? Začnete arogantnět, pyšnit se a „machrovat“? Mně se to čas od času stane. Alespoň mám ten dojem. Občas si myslím, že jsem mistr světa amoleta, a že jsem snědl všechnu moudrost. V ten moment potřebuju facku, abych se probral. Pro případ, že se mě nikdo probrat nechystá, tak tady mám pár vizualizací – momentů života, kdy jsem měl pocit, že se z údolí už nikdy nedostanu:

  • S tátou v Bissau, kdy jsem po podezření na malárii se zánětem dutin 30 hodin od civilizace netušil, co se mnou bude.
  • Cestu z Nazcy do Arequipy, kdy chybělo málo a málem jsme to nedali.
  • Když jsem „zpatlal“ projekt za desítky milionů korun nebo když jsem stál před sálem plným lidí a nevěděl jsem, co říkám.
  • Když jsem v první třídě zapálil školu nebo když jsem několik měsíců ležel v nemocnici s vidinou mizernýho zdraví před sebou.