Manažerské školení v ZŠ Klíček

Foto: hkvam

„Děti, to jsou naši noví žáci, Petra a Tomáš. Budou se tu s námi dnes učit český jazyk. Rozdělte se do skupin, vezměte si pomůcky a pusťte se do práce.“

Jsme v první třídě základní školy Klíček na pražském Chodově a společně s Petrou využíváme možnosti vrátit se v čase zhruba o 30 let a zúčastnit se vyučování. Ve třídě jsou čtyři velké stoly s asi pěti židlemi, na podlaze koberec, na zdech tabule a spousta různých obrázků a obrazů. Petra i já jsme si každý vybrali jednu z celkem čtyř skupin a sedli jsme si na židličku. V „mé“ skupině je pět prvňáčků a já.

„Vezmi si nůžky a vystřihuj písmenka, ze kterých potom složíme společně slova,“ úkoluje mě Davídek, ještě jsem ani nestihl dosednout. Já poslušně beru nůžky a snažím se stát platným členem mého nového kolektivu.

Ta hodina pro nás byla fascinující ukázkou, jak sestavit tým, využít silné stránky jednotlivců, jak vykrýt ty slabé, jak vést, spolupracovat, diskutovat a nakonec i prezentovat své výsledky ostatním. Došlo mi, že se ty šesti-, sedmileté děti učí to, co dnešní dospělí pracně dohánějí na různých manažerských kurzech a školeních, či možná obtížněji samoukou s použitím oblíbené metody „pokus-omyl“.

Věnovat se tomu, na co máme nadání; využívat silných stránek jednotlivců a vykrývat slabé; naslouchat s cílem pochopit druhého; spolupráce spíše než porovnávání se a soutěž… To je jen několik málo principů, kterých se v ZŠ Klíček drží.

V Klíčku se již rok setkáváme s účastníky naší Cesty kolem světa a musím říci, že ten rok mě hodně poznamenal. Zaprvé jsem získal obrovskou naději, že se náš vzdělávací systém může změnit od tupého biflování v rozvíjení lidské přirozenosti. Kromě toho jsem se tam také mnohému naučil. Zde jsou ty hlavní věci, které mi v Klíčku „sepnuly“ a nějak utkvěly v paměti:

  1. Třída je tým. – Tj. pestrá skupina lidí (dětí), kteří se navzájem doplňují. Ve třídách naleznete děti nadané na matematiku, na malování, děti, které své nadání ještě neobjevily, nebo děti fyzicky či psychicky handicapované. Kolik vedoucích si vybírá lidi sobě podobné a pak se diví, že se jim něčeho nedostává?
  2. Na co nemáte nadání, to zapomenete! – Věta, kterou jednou prohodila Zuzana Kšírová, ředitelka Klíčku. Je to přesvědčení, kterého se v Klíčku drží. Nenutí děti, aby měli jedničku z každého předmětu. Snaží se je vést k tomu, pro co mají vrozené vlohy. Filozofie, ke které se pomalu propracováváme díky nedávným objevům v neurovědě, je však cizí více než 80 procentům firem, které stále tlačí své zaměstnance do práce, kterou potřebují udělat. Ne do té, pro kterou se narodili.
  3. Kritika vždy mezi čtyřma očima. – Nikdy jsem tu nezažil, co bylo tolik běžné ve vzdělávacím systému minulých let: paní učitelka kritizující žáka před ostatními. Následek? Pocity ponížení a nízkého sebevědomí. Stejně, jak jsme se to naučili ve škole, to pak děláme v práci i doma. Kritizujeme před nastoupenou jednotkou. Kolikrát nám ani nedojde, jakou škodu děláme…
  4. Pravidla si sestavují sami. – Děti si samy sestavují pravidla, podle kterých potom během pobytu v Klíčku fungují. Neustálé napomínání, kontrola či trestání (tolik obvyklé na jiných školách) není nutné. Děti respektují a samy hlídají pravidla, která si samy vytvořily.
  5. Klíček neodnaučí zpívat. – Přijdete do první třídy jakékoli školy a zeptáte se dětí, kdo si chce zazpívat. Nejspíše se zvedne les rukou. Přijdete do páté, nepřihlásí se nikdo (možná třídní šprýmař). V Klíčku tenhle fenomén pozoruji v daleko, daleko menší míře. Klíček neničí sebevědomí, spíše ho buduje.
  6. Tišič a mluvčí. – Učitel deleguje úkoly na žáky často ve větší míře, než jsme zvyklí. Při práci ve skupinách tak narazíte na například na roli „tišiče“ (v první třídě hlučných dětí velmi záslužná role) nebo mluvčího, který komunikuje názory skupiny směrem k ostatním. Šéf skupiny – učitel – si tak ušetří moře energie, kterou může věnovat výuce a ještě lepšímu směrování skupiny.
  7. Kde to najdete? – Na hodině historie jsme jednou probírali Karla IV. a narazili na termín „biřmování“. Ptal jsem se, co to znamená. Moji spolužáci místo provinilých pohledů či kritiky učitele vystartovali pro slovník, zalistovali a vysvětlili. Děti si tak nesnaží plnit hlavu tím, co najdou běžně na internetu. Spíše se učí chápat souvislosti a lépe se zorientovat v dnešním měnícím se světě.
  8. Spolupráce vs. soupeření. – V tradičním systému se děti poměřují od nejlepších po nejhorší. Systém známek a hodnocení bičuje děti ke stále vyšším výkonům. V Klíčku pozoruji daleko větší příklon ke spolupráci a daleko méně poměřování a soutěže.
  9. Dětství od slova dítě. – Je vcelku módní promítnout si do svých dětí své nenaplněné ambice a hnát je z kroužku do kroužku – klavír, angličtina, karate, gymnastika,… V Klíčku slyším, jak důležité je děti nepřetěžovat a nechat je prožít si dětství. Na to „dotáhnout to vysoko“ a vůbec na práci mají přece celý život.
  10. Žák – učitel – rodič. – Tihle tři lidé tvoří svým způsobem manšaft, který úzce a pravidelně spolupracuje na rozvoji dítěte. Na rozdíl od tradičního systému jsou na to minimálně tři lidi, kteří táhnou jedním směrem, za jeden provaz. Připomnělo mi to Baťovy metody z 30. let minulého století. Baťa údajně velmi pečoval o manželky svých pracovníků. Zaměstnavatel – zaměstnanec – partner zaměstnance také tvořili troj-manšaft, který pracoval na tom, aby se zaměstnancům u Bati dobře fungovalo. Říkám, nedalo by se z toho nabrat nějaké poučení pro firemní svět?
  11. Mozek potřebuje čas, aby si zvykl. – Jako otec tříletého dítěte jsem podvědomě tušil, že tlačit na dítě stylem „hned teď“ způsobí tak akorát pláč, vztek či frustraci. Až v Klíčku mi došlo, že dětem je nutné dát čas, aby se vyrovnali se změnou. Kdyby se tohoto jednoduchého principu drželi ti, co zavádějí změny v našich firmách! To by byla lehkost a elegance. Protože nejenom dětské mozky potřebují čas…
  12. Úkol pro rychlíky. – V tradiční škole se jede na rychlost. Pomalost je mnohdy synonymem hlouposti, omezenosti. Děti nezřídka dostávají poznámky do žákovské knížky, které upozorňují rodiče na to, že jejich ratolest nestačí tempu. V Klíčku na to jdou obráceně. Čeká se zpravidla na posledního a ti rychlejší mají k dispozici úkol navíc, tzv. „úkol pro rychlíky“. Nikdo se tak nestresuje. Rychlí nečekají na pomalé a pomalí mají dostatek prostoru, aby se s úkolem vypořádali po svém.

Je to škola, ten Klíček! A to zdaleka ne jenom ve výchově a vzdělávání dětí. Vždyť sedmi- a sedmadvacetiletý člověk se od sebe zase tolik neliší. Oba se potřebují vyznat v sobě, ve svých blízkých i ve světě okolo sebe. Potřebují umět spolupracovat, komunikovat, vést. Rok v Klíčku k těmto (pro přežití v dnešním světě) klíčovým dovednostem významně pomůže.