Malé, nesvéprávné dítě?

Už jsem na mnoha místech psal, že naše dcera Valérie je pravděpodobně mým největším guru. Učím se od ní o lidské podstatě, o fungování skupiny a hlavně o autoritě, moci a principech přirozeného vedení. A tak jsem tentokrát sedl a napsal tři články na blog z pohledu rodiče s ambicí ukázat některé obecné pohledy na hierarchii, společenské postavení, nakládání s mocí a život obecně. V tom prvním je to jeden silný zážitek ze školky. V druhém chci vysvětlit, proč nejsem táta. A nakonec jsem se odhodlal napsat tzv. „Otevřený dopis Valérii“ – něco, co jsem smolil skoro dva roky.

To, že se malé děti nedokážou samy rozhodnout o tom, co si vezmou na sebe, jestli půjdou do škol(k)y a do jaké, co si dají k jídlu, nebo vůbec čím se budou bavit, je obecně přijímanou pravdou. Od toho mají nás dospělé světáky, abychom jim řekli, co je správné a co špatné. Během té doby, co máme Valérii (nar. 23–10–05), jsem s ní a jejími kamarády nasbíral řadu příběhů, které tuto obecně zažitou pravdu ukazují v úplně jiném světle. Naposledy minulý měsíc se nám stalo něco, co mě naprosto dostalo a mám pocit, že i zcela změnilo můj pohled na schopnost dětí (svéprávnost) rozhodovat si o svém životě.

Valérie začala koncem září chodit do školky. Celkem jsme ji na to připravovali. Trochu jsme se nové skutečnosti totiž obávali. Máme dost citlivé a do určité míry i introvertní dítě, které jsme čtyři roky víceméně drželi v izolaci mimo organizované dětské skupiny. Snažili jsme se proto i vybrat školku, kde je ve třídě nejvíce deset dětí a kde k dětem přistupují s relativním respektem. Byli jsme se tam také předem podívat. Čtvrt roku jsme si o tom povídali. A snad i díky tomu se tam Valérka docela těšila a první týden zvládla tzv. levou zadní.

V pondělí druhého týdne jsem ji však vyzvedl roztřesenou a v slzách. Stěžovala si na bolavý prstíček, na kterém ale viditelně nebylo nic špatně. Ptal jsem se tedy učitelek, které však kroutily hlavou, že netuší, co se děje. A my jsme ještě nevěděli, že tím dnem se něco zlomilo a nám se ze života stává celkem pěkný peklíčko.

Najednou bylo totiž všechno úplně naruby. Od té chvíle Valča pravidelně každý večer i ráno plakala, ráno měla průjem a často se v noci i budila. Brečela doma, v autě, ve školce. Zkoušela to i hystericky. A vytrvale se nás snažila přesvědčit, že do školky nepůjde. Kdybyste jen slyšeli ty její důvody: „Školka shořela. Už není!“ nebo „Neplaťte ji, ať tam nemusím chodit!“ a jiné…

My, naprosto nezkušení rodiče jsme se pustili do detektivní práce (jak tomu říká naše kamarádka Šárka) ve snaze zjistit, co se stalo. Co je tou skutečnou příčinou. „Lucka s čelenkou je zlá!“ (ve třídě mají dvě paní učitelky – Lucku, která nosí ve vlasech čelenku, a Lucku, která má sponky) prohlásila párkrát Valérka. A tak jsme začali pátrat po tom, co se mohlo stát. Ptal jsem se Lucky (i druhé Lucky), ptal jsem se Romana – provozovatele školky a nic. Závěrem bylo vždy to, že adaptace některých dětí je prostě obtížná. A naše Valča je citlivý dítě, tudíž to prostě prožívá se slzami v očích. Tak to je. To přejde. Smiřme se s tím.

Trvalo to asi čtrnáct dní a pak Valča něco chytla a zůstala tedy doma. Pláč ustal. Po týdnu jsme si řekli, že se ráno opět vydáme do školky. Byli jsme právě na výletě v Praze a Valérka začala zase natahovat…

Ani nevím, jak se mi podařilo se zeptat, co je tou příčinou. Musela to být ale nějaká zatraceně chytrá formulace, podle toho, co následovalo.

Valérka prostě najednou povídá: „Lucka s čelenkou na mě křičí!“
na to: „A víš proč?“
Valérka: „Nevím…“ (vzlykání)
: „A není třeba unavená? Vždyť víš, že naše Péťa taky občas křičí, když je unavená…“
Val: (vzlyká) „Ale Lucka nevypadala unavená…“
: „Vali, tak já si zítra s Luckou popovídám a zjistím, proč křičí. A požádám ji, ať na tebe nekřičí. Ano? Platí?“
Val: (mlčí, přestala vzlykat)
: „Tak co na to říkáš? Dohoda? Moc mi záleží na tom, aby se ti ve školce líbilo. A když je tam něco, co ti nevyhovuje, tak je nutný, abychom se to vynasnažili změnit, pokud to je alespoň trochu možný.“
Val: „Tak dobře.“

To, co si myslíme o druhých, určuje naše chování k nim. Pokud považujeme děti nebo zaměstnance za nesvéprávné, potom se k nim tak i chováme. Děti nám na mnoha příkladech přitom ukazují, že nemůžeme být dál od pravdy.

Od toho momentu se objevil úsměv. Co úsměv! Euforie, kterou má Valérka vždycky, když řádí (to je naše slovo, kterým to popisujeme). Večer už nebyly žádný slzy. Ráno klídek (bolení břicha a průjem sice ještě jo, ale jinak naprostá paráda).

Ve školce jsme potkali pouze Lucku se sponkami. Valince se viditelně ulevilo. Lucka s čelenkou tam ten den nebyla. A tak jsme s Péťou zašli (jen) za Romanem, abychom mu pověděli o našem zjištění. Nechal nás to říct. Pak se krátce nadechl a řekl něco, co mě naprosto odrovnalo: „Lucka s čelenkou už u nás nepracuje. Nesedli jsme si.“ Možná použil jiná slova, ale já slyšel, že i on si nakonec všiml toho, co se nám Valérka nějaké tři týdny snažila sdělit. Jenom neuměla nalézt slova a my se neuměli správně zeptat.

Jak jsem říkal, dostalo mě to. A moje důvěra v názor čtyřletého dítěte je dnes obrovská. A když tak pozoruji svět okolo sebe, říkám si, že podobná lekce by prospěla většině lidí, kteří z pozice moci rozhodují za druhé. Vždyť si vezměte, co všechno naprosto běžně rozhoduje dnešní šéf za své podřízené, kteří ale nejsou zdaleka tak nesvéprávní, jak si myslíme. Příklad s Valérkou představuje jen jeden z mnoha, který ukazuje, že mnohá rozhodnutí můžeme nakrásně nechat na dětech. Navíc by to bylo výhodné pro všechny. Oni získají sebedůvěru a my se konečně budeme moci věnovat lepším věcem, než je úkolování, řízení a kontrola. Nemyslíte?