Život a vydělávání na život jsou pro většinu lidí okolo nás dvě rozdílné věci. I proto více než osmdesát procent lidí bere práci jako povinnost s neblahými důsledky pro všechny z nás. Naštvaný řidič autobusu, nepříjemný lékař, nervózní učitel, protivná prodavačka… Je to tak časté, že si většina z nás zvykla a považuje to za normální.

Rozpoutejme revoluci, hnutí za lepší život v práci. Máme na něj právo!

Kdo by ale nebyl naštvaný, nepříjemný, nervózní nebo protivný, když se k němu v práci chovají jako k nesvéprávnému dítěti?! Posuďte sami: Je naprosto běžnou praxí většiny firem i jiných organizací zakazovat lidem mluvit venku o tom, co se děje uvnitř firmy. Určovat, co smějí a co nesmějí dělat na internetu. Odposlouchávat hovory zaměstnanců. Určovat, co si smějí a co nesmějí obléci na sebe. Nebo co smějí či nesmějí mít na pracovním stole. Prohlížet osobní věci při odchodu z práce. Nutit je, aby si na krk věšeli cedulky s jménem (a případně i fotkou). Požadují, aby se dovolovali (tak jako se děti dovolují svých rodičů), zda si mohou vzít volno. Mnohé firmy běžně používají termíny jako kázeňské postihy a tresty (terminologie běžná ve vězeňství). A další a další příklady – stačí jen chvíli pozorovat.

Míra demokracie je v dnešních firmách tam, kde byly evropské státy v polovině devatenáctého století. Práva dnešního evropského zaměstnance jsou totožná s právy obyvatele Kamerunu.

Míra demokracie (svobody) je v dnešních firmách tam, kde byly evropské státy v polovině devatenáctého století. Práva dnešního evropského zaměstnance jsou totožná s právy obyvatele Kamerunu. Typické uspořádání dnešní firmy tak nemá s demokracií nic společného. Je možné jej nazvat nejspíše monarchií nebo častěji oligarchií.

My v Evropě máme ovšem štěstí. Nejsme Kamerunci a na úrovni státu jsme okusili svobodu a demokracii. Mnozí z nás mají navíc srovnání práv před a po roce 1989. A proto si myslím, že máme tu nejlepší výbavu k tomu, abychom i do firemní světa dostali alespoň tolik svobody, na kterou jsme si dnes již zvykli z občanského života.

V říjnu 2008 jsme společně shromáždili ke dvěma stovkám návrhů na to, jak život v práci změnit. Na tomto základě nyní vzniklo 120 konečných návrhů. Jednotlivé položky jsme posléze rozčlenili do třech kategorií podle míry změn, které ten který návrh může vyvolat. Protože revoluce už ze své podstaty zpravidla nenechá kámen na kameni, jako stupnici jsme využili Richterovu škálu, kterou měříme sílu zemětřesení. První kategorie (na Richterově škále 0,1-3,9) obsahuje položky, které pocítíte, ale nezanechají zpravidla trvalou změnu. Druhý (na škále 4,0-5,9) působí velké škody v malé oblasti. Jsou to změny, které často zásadně ovlivní běh firmy, ale základů se netknou. Poslední oblast (6,0-8,0) způsobí vážné škody ve velkých oblastech. Je to těžký kalibr – položky v této části zničí i základy a způsobí trvalé změny v chodu firmy.

Pojďme tohoto projektu využít a do co možná největšího množství míst, kde se pracuje, vnést alespoň některé prvky demokracie. Vše naleznete zde. Rozpoutejme revoluci, hnutí za lepší život v práci. Máme na něj právo! Děkuji všem za sebe a snad i za naštvané řidiče autobusu, nepříjemného lékaře, nervózního učitele a protivnou prodavačku, na které se odvolávám v úvodu.

P. S.: Z důvodu omezené kapacity projekt spouštíme s několika desítkami položek. Ostatní do celkového počtu 120 budeme doplňovat postupně. Díky za trpělivost.