Kdybychom se snažili sebevíc, nevyrobili bychom lepší pomůcku pro výuku komunikace než nabízí lednová debata Barbory Tachecí s moderátorem Dobrého rána Jiřím Václavkem.
Pravděpodobně jste ji viděli. Dle našeho názoru, jsou některé momenty tak výrazné a poučné, že stojí za opakované shlédnutí. Zde jsou ty pravděpodobně nejzajímavější.

00:30 „Mohu vás opravit hned v úvodu?“ Jak něco začne, tak to obvykle pokračuje. Pokud se do debaty pustíme s tím, že druhého (navíc před zraky dalších lidí) opravíme (zkritizujeme), můžeme si být jisti, že to nebude dobrá diskuze. Co si z toho vzít: začněme raději pozitivně!

00:37 „Vy jste řekl…“ 00:46 „Nikdo nic takového neřekl…“ 03:05 „Já jsem nic takového neřekla…“ Člověk nějak vnímá realitu, tu zpracovává a poté ji dává do slov ve snaze se s druhými dorozumět. Druhý člověk ta slova možná slyší a možná jim i rozumí. Každopádně nemůže vědět, co ten první říká. Ví pouze to, co slyšel. Navíc „To jste neřekl!“ je pro mnohé uši výzva ke konfliktu a hádce. Co si z toho vzít: použijme raději „Mám jiné informace, jinou zkušenost, slyšela jsem…“,  než: „To jste neřekl!“.

01:07 „Já ctím především fakta, což si myslím, že bychom měli všichni, obzvlášť my, co…“ 04:00 „My tři jsme novináři – měli bychom ctít fakta.“ B. Tachecí tak ukazuje rozšířený nešvar dogmatiků: moje cesta je ta jediná správná — my všichni bychom měli! Co si z toho vzít: dohodněme se na mantinelech a nechme lidi, ať si k cíli dojdou po svém.

01:52 „On je docela krmen takovou neprofesionalitou, jakou jste předvedl vy.“ Taková prohlášení zavánějí ponižováním. Kdo by si chtěl v dnešním světě nechat podobné výroky líbit? Co si z toho vzít: pokud chceme hodnotit práci ostatních, podejme to méně dogmaticky, buďme konkrétní a nedělejme to před zraky jiných lidí.

02:19 „Kdykoli v historii se dělaly jakékoli změny, vždycky vyvolaly…“ Zevšeobecňující slova jako nikdy, vždycky, vůbec, všechno, žádný… velmi často vyvolají otázku: Opravdu nikdy, opravdu vždycky? Vyvolají konflikt a patlání se v detailech a číslíčkách, kterých je tato diskuze plná. Smysl a cíl diskuze se z výměny informací rázem změní na vyjasňování si, kdo má pravdu a kdo je chytřejší. Co si z toho vzít: vyhněme se těmto slovům, jak jen to bude možné.

Vyhněme se slovů jako jsou „nikdy, vždycky, vůbec, všechno, žádný…“ často vyvolají konflikt a patlání se v detailech a číslíčkách. Smysl a cíl diskuze se z výměny informací rázem změní na vyjasňování si, kdo má pravdu a kdo je chytřejší.

02:27 „Já jsem ještě neskončila!“ (také 8:50) „Necháte mě domluvit!? Necháte mě domluvit! Takže znovu…“ Vyrostli jsme v monologu, a proto neumíme vést dialog. Větička typu „Ještě jsem neskončil, nechte mě domluvit“ mně připomíná dominantního manžela při milování se s manželkou, které to přestalo vyhovovat. Snaží se manžela přerušit a navrhnout změnu. Ten však odvětí: „Počkej, ještě jsem neskončil“ a jede dál bez zájmu o to, jestli to druhému vyhovuje nebo ne. Co si z toho vzít: sledujme, jestli jsme druhého neztratili, a přizpůsobme tomu svou komunikaci.

02:46 „Čtyři tisíce podpisů pod peticí v zemi, kde žije osm milionů lidí…“ tónem, ze kterého čpí snaha ostatním ukázat, že jsou hloupí a ještě hloupější. Co si z toho vzít: vyhněme se ponižování. Proč? Nic neničí vztahy tak jako právě ponižování – viz článek: Čtyři jezdci.

03:42 „…a jak zní dotaz pane redaktore?“ (založené ruce). Styl, jakým se B. Tachecí ptá, vyzní mnoha uším jako: „Neumíte se zeptat!? Zkuste to znovu, dám vám ještě jednu šanci.“ Co si z toho vzít: Stejně jako v předchozím bodu: vyhněme se ponižování!

03:50 „Na rozdíl od názoru vašeho a vašeho“ (přítomného redaktora Reflexu Jana Potůčka) „bych mohla uvést fakta.“  04:00 „My tři jsme novináři — měli bychom ctít fakta.“  04:10 „Možná bych vám nejprve mohla říci, jak se liší fakt od názoru.“ 06:25 „Zase špatně fakta!“ Kromě převažujícího ponižujícího tónu se otázka fakta vs. názory, kterou B. Tachecí tak vytrvale přináší na stůl, zdá být poněkud složitější. Co si z toho vzít: nesnažme se ostatním ukázat, že jsme chytřejší. Jak vůbec víme, že jsme tak chytří, jak si myslíme?

04:10 Koukání se stranou. 04:50 Oči v sloup a  „Pane bože!“ 05:39 Pohyb očí. 09:48 Vítězný pohled… Naše tělo řekne mnohé. Co si z toho vzít: třeba to, že když námi cloumají emoce, běžme se uklidnit. Člověk se v emocích chová podobně jako v horečce. Není svéprávný. Proto teprve až se nám do žil vrátí klid, my se vraťme k povídání.

05:30 „Nově jsem zavedla…“ Opravdu zavedla? Sama? Nebo spíše „zavedli“ a jeden člověk se nyní snaží slíznout smetanu? Co si z toho vzít: vyměňme JÁ za MY — je to pravdivější a také přitažlivější.

09:35 „Já vám něco řeknu! Práce, jakou jste zatím předvedl…“ 10:46 „Přeji lepší práci do budoucna…“ Zase ponižování, mentorování, jakoby ho už nebylo dost. Co si z toho vzít: jestli nechceme ničit své vztahy ani sebe, šířit mizernou náladu, vymeťme jednou provždy tento styl komunikace ze svého slovníku!

10:30 „…dřou ve dne v noci, pod mým tlakem, mimochodem!“ Jakoby mluvil nějaký šéf z 30. let minulého století. Tehdy se na tovární dělníky tlačilo. Je to v Radiožurnálu stejné, nebo si B. Tachecí potřebovala napumpovat sebevědomí? Co si z toho vzít: nemachrujme. Najděme lepší cesty, jak si vybudovat sebedůvěru.

Děkuji Dobrému ránu za pozvání Barbory Tachecí a Jiřímu Václavkovi za odvahu. Vznikl tak výborný studijní materiál. Podle tisíců komentářů je natolik osobitý, že by se i mnozí naši politici mohli přiučit. Při troše pokory se však v ústech Barbory Tachecí nalezne každý z nás. Možná nám tato ukázka pomůže přistihnout se při komunikaci, která místo aby pomáhala a přibližovala, spíše ubližuje a oddaluje.

P. S.: Je mi líto, jaké následky tento, ne úplně povedený, rozhovor přinesl. Možná je to ale ukázkový příklad toho, co dokáže pár nevhodně použitých slov způsobit.