Jako děti děláme pouze to, co nás baví. Narodíme se ovšem do prostředí, které tu jednu hromádku činností rozděluje na dvě – na práci a na zábavu. My záhy uvěříme, že práce je něco, co se musí. A že teprve potom, co ji uděláme, se můžeme zase bavit. A protože od zhruba šesti let věku je práce v našem životě více než čehokoli jiného, začneme se těšit nejprve na víkend, později na prázdniny, pak na dovolenou a nakonec na penzi. Osm z deseti z nás (!) tak stráví nejpodstatnější část života doslovným těšením se na penzi. Já už ale pár let vím, že to jde i jinak. Že je možné vyskočit z krysího závodu a opět se bavit tím, co děláme. Podobně jako když jsme byli malé děti. A to je podstata mého poslání. Toho, co dělám. A byla to i esence toho, co jsem se snažil říct na loňském TEDxu v kině Vzlet v Praze. Zde je video záznam toho vystoupení. Není to nic objevného, spíše se jedná o jakýsi „výcuc“ mého pohledu na svět práce.

Pro mě to byla nejsympatičtější konference, kterou jsem kdy zažil. Potkal jsem tam řadu velmi zajímavých lidí a mnoho projevů mě doslova nadchlo. Děkuju tak ještě jednou všem za to, že se to vůbec odehrálo a za to, že jsem tam mohl být.

P. S.: Založil jsem dnes stránku na Facebooku s názvem Svoboda v práci. Potěší mě, když se uvidíme i tam. Díky.