Kdy naposledy jste udělali něco poprvé?

Je 5:10. Nádherné červencové ráno (pozn.: zhruba před třemi týdny). Já sedím před domem naší babičky na Slapech, piju kafe a píšu. Nevím, jestli to máte taky, ale v létě se někdy budím dřív. Ptáci začínají řvát okolo čtvrté a slunce se klube kousek potom. Obvykle se snažím znovu zabrat. Někdy to vyjde, ale dnes to nešlo. A tak jsem se sebral a vylezl ven.

Babička má dům uprostřed lesa, přímo nad slapskou přehradou. Kvůli každodennímu dešti a záplavám jdou přepady a to tady vždy vytváří takovou zajímavou, vzácnou atmosféru. V baráku za mnou všichni spí a já mám laptop s baterkou, která vydrží ještě 3,5 hodiny. To je dokonce víc než potřebuji, než začnou vylézat ostatní. Luxus. Psaní takhle brzy ráno mi jde samo. Slova plynou, až se divím, co ze mě padá. Oči, mozek, prsty…, hotový orchestr. Pokusy psát v pět odpoledne jsou v porovnání s tímhle katastrofa.

Přemýšlím, kdy naposledy jsem tohle udělal a proč to nedělám častěji. Co častěji!? Proč to nedělám? Proč jsem to ještě neudělal? Na Slapech jsem si před dům v pět ráno ještě nikdy nevylezl. A jestli jsem před nějaký dům takhle brzy vůbec někdy vylezl!? Spíš ne.

Člověk potřebuje jít do nových věcí, zkoušet, testovat hranice své i druhých lidí, narušovat zaběhnutý systém a řád.

Nemůžu se v myšlenkách nevrátit zpět do roku 2001, kdy jsme s Péťou (manželkou) projížděli Guatemalou. V Antigui (bývalé hlavní město) jsme na nějakém letáčku narazili na otázku, která mi v souvislosti s tímhle ránem přilétla do hlavy: „Kdy naposledy jste udělali něco poprvé?“ Do Guatemaly stálo zato tenkrát přijet jenom kvůli této otázce (čert vem možná celý Tikal nebo Antiguu).

Kolikrát mě už za těch posledních osm let přiměla zvednout zadek a jít do neznáma! Udělat něco poprvé. Zkusit něco, co jsem ještě neudělal. Jako teď. Je to možná malá nevýznamná kravinka. Mohl jsem se dál vrtět v posteli, ale já sedím venku, poslouchám hukot vody, řev ptáků a je mi dobře. A to není málo.

Pozoruji na lidech kolem sebe, že ti, kteří přestali dělat věci poprvé, zestárli. Zapadli do dráhy, do prošlápnuté, odzkoušené cesty. Vzdali to.

Myslím, že člověk potřebuje jít do nových věcí, zkoušet, testovat hranice své i druhých lidí, narušovat zaběhnutý systém a řád. Pozoruji na lidech kolem sebe, že ti, kteří přestali dělat věci poprvé, zestárli. Zapadli do dráhy, do prošlápnuté, odzkoušené cesty. Vzdali to. Žijí, ale neprožívají. Dýchají, jedí, vyměšují, ale nevidí, neslyší a necítí.

Co vy? Kdy vy jste naposledy udělali něco poprvé?

P. S.: Fotka nahoře – první krůčky naší Valérky. Tenkrát jsme oba dělali něco poprvé…