Úryvek z Platónova podobenství o jeskyni:

Sokrates: „Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.”

Glaukón:Předvádíš podivný obraz a podivné vězně.”

Sókratés: “Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stranu jeskyně?”

Glaukón: “Jak by mohli vědět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?”

Sókratés: “Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí.

Glaukón: “Nevyhnutelně.”

Sókratés: “Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď?”

Glaukón: “Mnohem pravdivější.”

Sókratés: “A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně toto násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co mu nyní uvádí jako pravdivé?”

Glaukón: “Ne, alespoň ne hned.”

Sókratés: “Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty. Dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je.” (Ústava, Platón)

Podle Platónova příměru trávíme životy v jeskyni, kde jsme od narození přikováni zády ke vchodu, odkud přichází světlo. Předměty pohybující se mezi vchodem a našimi zády vrhají na zeď, před námi, stíny. Tyto stíny považujeme za skutečnost. Nevíme, že se celý život díváme na odraz věcí, a že skutečné předměty jsme nikdy neviděli.

Dle mého názoru, jeden z nejtrefnějších způsobů, jak vysvětlit rozdíl mezi realitou a jejím vnímáním a odpovědět tak na věčnou otázku: „Kdo má pravdu?“

Nepřestává mě fascinovat, k jak dokonalým pozorováním a trefným příměrům se pradávní filozofové jako Platón dopracovali. Díky poznatkům moderní vědy dnes víme, že lidské oko, ucho nebo nos vidí, slyší a cítí pouhé promile toho, co existuje (viz obrázek, který ukazuje jak malou část spektra vidíme lidským okem). Zjednodušeně řečeno, vnímáme pouze to, co potřebujeme pro přežití. Stejně tak jako pes, žába, srnka nebo kapr vidí, slyší a cítí přesně to, co jim pomůže přežít. Nic víc, nic míň.

To, že jiné živočišné druhy vnímají skutečnost jinak než lidé (vidí, cítí, slyší jiné věci), je známé. O čem se ví méně je to, co popisuje Platón ve své Jeskyni. A to, že realita (= skutečnost, pravda, objektivita) je něco jiného než její vnímání. Jsou to dvě rozdílné věci. Jejich zaměňování působí nedorozumění, konflikty a hádky. Stejně jako lidé se liší od psů v tom, co vidí, slyší, cítí, tak i lidé mezi sebou chápou realitu každý po svém. Díky poznatkům moderní neurologie víme, že se nedíváme očima, neposloucháme ušima a necítíme nosem. Díváme se, posloucháme a cítíme mozkem. To, co považujeme za správné, nesprávné, pravdivé a nepravdivé je výsledkem toho, jaký ten náš mozek je a co v něm máme uloženo.

Až budete příště hájit nějakou pravdu a dohadovat se s ostatními, že to je tak nebo jinak, připomeňte si, že společně s ostatními sedíte v jeskyni a díváte se na stíny. Při pohledu na stín je velmi pravděpodobné, že v tom obrázku na zdi uvidí jeden vlka, druhý psa a třetí lišku. Teprve tehdy, když přestaneme míchat skutečnost s myšlenkami, přijdete na to, kdo má pravdu.