Každý máme svůj Everest

Davida jsem potkal před lety na jednom z našich seminářů. Ze sympatického, nenápadného chlapíka se vyklubal člověk s fascinujícím koníčkem. Baví ho lézt na osmitisícovky, které v poslední době dokonce sjíždí na lyžích. Následující úvahu napsal po jednom ze svých himalájských návratů. A protože svoboda v práci stojí především na schopnosti vést sebe sama, ten text sem více než patří. (pozn. Tomáš Hajzler)

„Není to hora, co zdoláváme, ale sami sebe.“ Sir Edmund Hillary (1919 -2008)

V květnu roku 2006 se mi podařilo bez pomoci výškových šerpů a umělého kyslíku vylézt severozápadní hranou na Mt. Everest. Zpočátku mě nenapadlo hledat mezi výstupem a manažerskou praxí nějaké paralely, nicméně pozitivní odezva na výstup ze strany kolegů a množství přednášek pro klienty z korporátní sféry mě donutily k malé sebereflexi a formulaci některých myšlenek.

Musíte věřit, že to dokážete. Když něco chcete dokázat, musíte to mít nejprve v hlavě – tělo se tam pak vždycky nějak dostane. Neboli pokud věříte, že to dokážete, máte pravdu. Pokud věříte, že to nedokážete, máte zpravidla také pravdu. Staré, ale pravdivé přísloví.

Spousta lidí Everest vzdalo v momentě kdy poprvé uvidělo jeho severní stěnu (viz. obrázek). Je to ohromující pohled a musíte si při něm uvědomit vše, co jste obětovali, abyste tady mohli stát a s otevřenou pusou jej obdivovat. Pokud si v tomhle okamžiku nejste jistí, proč tam vlastně stojíte, máte bitvu napůl prohranou. Letos na jaře jsem takhle stál pod severní stěnou jiné osmitisícovky Dhaulagiri. Ta stěna je obrovská, jako když postavíte dvě „menší“ osmitisícovky na sebe a vedle sebe. Na zádech jsem měl na batohu lyže na kterých jsem chtěl tuhle horu sjet. V těchto okamžicích musíte být stoprocentně přesvědčeni o tom, že to jde. I na horách se ty největší bitvy nejprve odehrají v našem nitru, až pak na bitevním poli.

Motivace pramení ze stanovení si náročných cílů. Několikrát jsem u našich klientů viděl vizualizaci podnikového cíle jako vrcholu nějaké hory. Asi to není náhodou, vzdálenost od vrcholu vám dává okamžitou zpětnou vazbu, jak na tom jste a to je podle mého názoru ta nejlepší motivace. Rovněž moje motivace vyplývá z cílů. Přemýšlení o nich a jejich plánování je věc, která mě baví a pohání vpřed.

Co je to však náročný cíl? Neboli jak velký cíl je ještě realistickým cílem a ne nereálnou utopií? Upřímně řečeno neznám na tuhle otázku odpověď. Vím jen, že pokud bych se pohyboval po klasické horolezecké linii Tatry–Alpy–Kavkaz–Himaláj, tak bych se svou první osmitisícovku vydal někdy kolem čtyřicítky. Jsem mladý a trpělivost není mou silnou stránkou. Výhodou náročných cílů je, že vás nutí přemýšlet úplně jiným způsobem a vydat ze sebe to nejlepší. Messner těmhle cílům říkal „reálné utopie“ a označoval je za něco, co jej drželo nad vodou v dobách mezi expedicemi. V roce 1978, kdy bez kyslíku vylezl s Peterem Habelerem na Everest, byl jeden z mála, který věřil že to jde bez trvalých následků na zdraví. I když se vám nepodaří dosáhnout náročného cíle, neodejdete s prázdnou. Někdo řekl: „Pokud se snažíte dosáhnout na hvězdy, nevrátíte se s hrstí bláta.“

Jděte se správnými lidmi. Obklopte se lidmi, kteří sdílejí stejné hodnoty, a společně si užívejte cestu. Společně se bavte a smějte, překonávejte překážky, slavte malá vítězství a posunujte hranice možného. Vzájemně se podporujte a připomínejte si smysl celého počínání. Cesta nebude jednoduchá, ale pokud budete mít ty správné lidi, do cíle dojdete. Kdybych si v práci měl vybrat mezi skupinou extrémně talentovaných individualit a týmem průměrně nadaných lidí sdílejících stejné hodnoty, vždy se rozhodnu pro to druhé.

Před svou první expedicí do Himaláje jsem si lámal hlavu nad tím, s kým vlastně vyrazit. Jedna volba byla jít se zkušenými himalájskými veterány, kteří měli množství zkušeností. Hory byly jejich životní vášeň a pokud by mohli, nedělali by nic jiného. Jejich životní styl byl od expedice k expedici zaplněn hledáním sponzorů a příležitostných prací. Mě hory nesmírně baví a inspirují, ale to samé platí i o mé práci. Jen jednou za dva či tři roky potřebuji „resetovat“ mozek a vydat se někam vysoko pro hledání odpovědí na otázky, které mě sice v Praze napadají, ale odpověď na ně nenacházím. Nakonec jsem se na Everest vydal s Milošem Palackým, kolegou z horolezeckého oddílu, se kterým jsem sdílel především přístup a hodnoty. Rozuměli jsme si v horách i mimo ně a to se ukázalo jako rozhodující.

Buďte sami sebou. Vycházejte z toho, kdo jste a jaké máte hodnoty. Sebereflexe je podle mého názoru jedním z klíčových faktorů úspěšnosti každého manažera. Skrze ni se formují naše hodnoty, dochází k osobnímu rozvoji, koriguje se naše chování. Vědět, kdo jste a za čím si stojíte, vám usnadní cestu a také z ní budete mít jednoduše lepší pocit.

Pobyt ve vysoké výšce, únava a podstupované riziko svým způsobem testují váš charakter a hodnoty. Po návratu z vrcholu jsem o pobytu ve třetím, nejvýše položeném výškovém táboře, napsal toto: „Tady už si nikdo na nic nehrál, viděl jsem člověka obcházet stany a prosit o kyslík, viděl jsem lidi lézt do stanů, které evidentně nebyly jejich, viděl jsem klienty komerčních expedic přivázané napevno na lano za šerpy. V téhle výšce už se odhalí charakter na kost, lidem je vše jedno, jen chtějí vrchol a přežít. V horším případě jen to poslední.“ 15. května 2006 při cestě na vrchol někde ve výšce kolem 8,600m ten den 40 lidí překročilo blouznícího Davida Sharpa. Většina z nich měla možnost volby – pokus o vrchol nebo začít organizovat záchranu. O dva dny později jsem na cestě na vrchol míjel už jen jeho mrtvé tělo.

Během cesty se pravidelně ohlížejte a hodnoťte svůj postup. Permanentní zpětná vazba je motorem výkonu. V horách máte vždy k dispozici okamžitou zpětnou vazbu v podobě vzdálenosti od vrcholu. Je to jako skóre v kolektivních hrách, vždy víte na čem jste. Věřím, že prostředí s intenzivní zpětnou vazbou vytváří špičkový výkon.

Samotný výstup na Everest se dá přirovnat k bankovnímu účtu. Od chvíle kdy dorazíte do základního tábora jste skončili se spořením a začínáte vybírat. Ve výšce nad pět tisíc metrů nad mořem už lidský organismus nemá schopnost regenerace, v podstatě pomalu umírá. Nejčastějším zraněním v základním táboře jsou žebra zlomená od záchvatů kašle. Každá nemoc nebo úraz v této výšce znamená citelný výběr z bankovního účtu. Vaším cílem je dorazit na vrchol s dostatečným zůstatkem na účtu pro bezpečný návrat. Žádný kontokorent není.

Nevzdávejte to. Nikdy to nevzdávejte. Jak říká Lance Armstrong: „Bolest je jen dočasná, když to ale vzdáte, je to navždy.“

Na Everestu vidíte neuvěřitelné příběhy vůle a vytrvalosti. Jeden jsem viděl na cestě do druhého výškového tábora. Novozélanďana Marka Inglise tam jeho kamarádi spouštěli dolů, protože při výstupu utrpěl značné omrzliny. Na tom by nebylo nic divného, kdyby Mark neměl pod koleny amputované obě nohy a na vrchol se dostal s karbonovými protézami. Nakonec to skončilo dalšími amputacemi na nohou i rukou, ale podle svých slov toho nikdy nelitoval. Po jeho tváři tekly slzy štěstí, když se objímal s kamarádem Blairem, který mu blahopřál k výstupu. Na Everestu nebyl s handikepem sám, lidí, kteří se o tuto horu pokoušeli poněkolikáté, bylo mnoho a nezřídka tomu obětovali stejné věci jako Inglis. Můj kamarád Miloš se letos pokoušel o Everest počtvrté, opět neúspěšně. Neúspěch není osoba, je to jen a jen událost, ze které se můžete poučit a která vás může posunout dál.

Zodpovědnost za rozhodnutí. V dnešní době potkávám hodně „hypotékových manažerů“, kteří nejsou schopni rozhodnout, či odkládají svá rozhodnutí, protože se jednoduše bojí o svou práci a potažmo svou schopnost splácet dluh.

Pobyt ve vysokých horách buduje charakter a zodpovědnost. Člověk má najednou velkou zodpovědnost a dané slovo prostě musí platit. Když řeknu svému parťákovi, že je mi fajn a přitom melu z posledního, ohrožuji tím nejen sebe, ale i ostatní kolem. Pokud řeknu, že v posledním táboře nechám spacák, tak tam musí být, jinak to někdo může odnést omrzlinami. Někde kolem 7,300m „odpadl“ můj spolulezec Miloš. Milošovi to prostě přestalo šlapat. Mohl si odpočinout a pokusit se vystoupat z posledních sil výše, mohl mě požádat o pomoc, ale nic z toho neudělal. Dobře věděl, že pokud by se pokusil jít dále ohrožuje nejen sebe, ale především mě a potencionálně i všechny ostatní, kteří by museli asistovat při jeho záchraně. Na základě naší předchozí dohody jsme se rozdělili a já pokračoval dál.

Posledních 5 % je nejdůležitějších. Těch posledních 5 % na Everestu je výstup z posledního tábora ve výšce 8,400m na vrchol a zpátky dolů. Celé dva měsíce expedice se pak rozhodnou v tomto jediném dni. Začínáte o půlnoci výše, než jsou vrcholy většiny osmitisícovek, a ve tmě a mrazu stoupáte na vrchol. Cestou míjíte těla těch, kteří to nezvládli. Je to trochu jiné, než když vidíte někoho s omrzlinami – to se dá „rozchodit“, když ale vidíte prvního nebožtíka dojde vám, že tohle už je „smrtelně“ vážné. Navíc víte, že Vám nikdo nepomůže, fyzicky i technicky to prostě nejde. Pitomé zakopnutí nebo zvrtnutý kotník Vám tady ve vteřině změní život.

Někde ve výšce 8,500m je místo, kterému se říká „zelené boty“. Prostě tam trčí zpod sněhu, nikdy pod ním zcela nezmiznou a stále jsou nasazeny na nohách mrtvého indického horolezce. Leží tam od roku 1996, kdy při sestupu z Everestu zahynulo 6 klientů a 2 vůdci komerčních expedic. O deset let později teď vedle bot leží i tělo Davida Sharpa. Pokud se vám podaří v ranních hodinách dostat na vrchol, máte vyhráno jen z poloviny. 80 % všech tragédií se stane při sestupu. U mě na vrcholu nepřišla žádná euforie, všechny mé myšlenky na vrcholu byly upnuty na bezpečný návrat. Bál jsem se, ale byl to ten druh strachu, který vás stimuluje k vyššímu výkonu. Stejný strach jsem měl letos na jaře když jsem si těsně pod vrcholem Dhaulagiri zapínal vázání na lyžích a chystal se na sjezd.

Bez rizika to nejde. Před vrcholovým pokusem musíte mít jasno v tom, co jste ochotni obětovat. Musíte být k sobě naprosto upřímní, jakýkoliv špatný odhad situace či vašeho stavu je v těchhle výškách téměř vždy fatální.

Při výstupu do druhého tábora jsem omrzl na prstech pravé ruky. Šel jsem za třemi doktory. Američan mi řekl, že se mám sbalit a jet domů. Španěl mi řekl, že do výšky kolem 8,000m by to mělo být v pořádku, výše riskuji ztrátu prstů. Rus mi řekl, že je to v pohodě. Dobrá rada nad zlato, ale konečné rozhodnutí a s ním spojená zodpovědnost je stejně na vás. Dobrou pojistkou pro bezpečný návrat mohou být pravidla, která se snažíte nahoře dodržovat. Já měl tři – okamžitě to obrátím pokud: (i) vrcholu nedosáhnu do poledne, (ii) cítím, že začínám dále omrzat a (iii) začne mi „strašit ve věži“. Bohužel až nahoře jsem zjistil, že ta třetí podmínka se špatně dodržuje pokud jde člověk sám. Někde kolem 8,700m jsem v němém úžasu zíral na své vlastní stopy a přemýšlel, kdo to jde za mnou. Tyto a jiné stavy způsobily překročení hranice rozumného rizika, což bych už nerad někdy v budoucnu opakoval. Messner zkrátka v roce 1978 (první výstup bez kyslíku na Everest) nastavil laťku hodně vysoko a „dát to“ bez kyslíku bude vždy velká výzva s notnou mírou rizika, kterou je prostě třeba přijmout.

Počítejte s tím, že nahoře budete sami. Jak lezete nahoru tak necháváte stále více lidí pod sebou a jste čím dál tím více osamělejší. Je to podobné jako v kariéře. Čím výše vystoupáte, tím méně máte lidí kolem sebe, kterým se můžete svěřit a kteří vás mohou podpořit. Odpovědnost za důležitá rozhodnutí nesete pouze vy. Klíčovou roli v každodenní rutině hraje sebemotivace a samostatnost.

Nad 8,000m se už v podstatě jede na vlastní triko. Je to jako když jste na palubě letadla s dítětem – při instruktáži na začátku letu vám jasně řeknou, že kyslíkovou masku si máte nejprve nasadit vy a až pak ji máte dát dítěti. Tvrdé, ale jediné správné řešení. Stejně tak je to mu ve výškách nad 8,000m – nejprve se postarejte sami o sebe, abyste následně mohli pomoci ostatním. I tak je jakákoli záchrana nad posledním táborem ve výšce 8,400m v podstatě teoretická záležitost. Říká se, že na záchranu jednoho člověka v této výšce potřebujete 20 jiných, přirozeně s kyslíkem. Tolik se jich nikdy nenajde ani u největších komerčních expedic.

Proč to vlastně děláte? To je otázka se kterou se na přednáškách pro klienty setkávám často. Není na to jednoduchá odpověď a asi je u každého horolezce jiná. Ve třicátých letech minulého století odpověděl Mallory na otázku, proč chce vylézt na Everest, slovy „Protože je.“ Na Everestu jsem potkal lidi v zásadě s dvojí motivací. Někdo měl motivaci vnější neboli externí. Tyhle lidi chtěli mít svou vrcholovou fotku pověšenou nad pracovním stolem a výstup byl pro ně měřítkem společenské prestiže či postavení. Pak byli lidé s motivací vnitřní neboli interní. U nich bylo těžké říci, proč to vlastně dělají a jejich nejčastější odpověď byla, protože je to vlastně baví. Zajímavé bylo, že lidi s vnitřní motivací byli výrazně úspěšnější než lidé s motivací vnější. Většinou se u nich také počet úspěšně dosažených vrcholů rovnal počtu šťastných návratů. U druhé skupiny nebylo tolik vrcholů, ale hlavně počet návratů se lišil od počtu vrcholů. Na jaře roku 2006 jste na severní straně Everestu mohli napočítat celkem 13 mrtvých těl, to vše na 500 výškových metrech při cestě z posledního tábora na vrchol.

Mě osobně přijde nejvýstižnější Hillaryho motto v úvodu tohoto článku. Nezdoláváme horu, ale sami sebe. Každá další výprava na vrcholky hor je tak současně fascinující sondou do vlastního nitra. Zejména v mezních situacích si skutečně uvědomím, kdo jsem a co chci. Odpověď na tyhle otázky, jakkoli banálně znějící, tady v Praze nenajdu.