Kapka moči v polévce

Foto: dapan

Ptal jsem se pár lidí, zda by jim v talíři jejich oblíbené polévky vadila kapka cizí moči. Devět z deseti lidí by si na takový talíř nechalo zajít chuť. Při stolování je to logické, ale podívejme se na to jako na metaforu. Představte si že ta polévka symbolizuje důvěru mezi lidmi a moč to, co důvěru ničí. Důvěra je přitom základní mezilidské pojítko. Pakliže důvěřu máme, můžeme se uklidnit, přestat se bát, začít spolupracovat a užívat si život. Skutečně svobodná firma (stejně jako jakákoli jiná organizace) funguje právě a jenom na důvěře.

Bez důvěry je to na prd. Bojíme se vypustit děti na ulici, nechat auto přes noc venku, říct nahlas, co si myslíme… V práci se bojíme nechat lidi samostatně rozhodovat i o takových triviálnostech, jako co si mají obléct, kdy přijdou do práce, na jakou schůzku půjdou, nebo na co se smí či nesmí dívat na počítači. Co času a peněz jenom strávíme tvorbou směrnic, smluv, kontrolou a různými jinými formami „jištění se“!? Těžko domyslet, ale budou to asi pěkný SUMY.

Já se teď s jedním blízkým člověkem, manažerem, bavím vydatně o tom, proč mu lidi ve firmě nevěří. Proč je práce nebaví a proč z firmy odcházejí v míře vyšší než zdravé. A proč on tam následně musí sedět od pondělí do pátku a hlídat, aby to všechno šlapalo?

A na co spolu přicházíme? Přesně na to, že i jedna jediná kapka moči v talíři polívky je prostě moc. Možná i vy se řídíte filozofií „slibem nezarmoutíš“, nebo se jednoduše bojíte odmítnout a tak kývnete na většinu požadavků na váš čas. Logicky ne vše je ve vašich silách a vy tak občas nedodáte. Jindy třeba řeknete něco jiného, než cítíte, prostě tak trochu zamlžíte, nebo dokonce zalžete. Nebo dokonce o tom člověku za jeho zády řeknete něco, co se mu pak donese. Třeba vás něco naštve a vy ho/ji prostě zkritizujete. Zní to jako váš život? Taky čuráte druhým do polévky?

Důvěra je to, co drží lidi pohromadě. Kde není důvěra, tam jsou směrnice, vyhlášky a kontrola.

V teoretické rovině se to zdá být jasný jako facka. Já dělám často chytrýho a druhým do talíře taky občas ukápnu.

Přijde mi ale podstatné zasadit ten jeden talíř do kontextu. S dovolením proto nabídnu ještě jednu metaforu. Kdybychom se na lidi podívali jako na cihly, potom důvěra je jako malta, která je drží pohromadě. Pokud načuráte do polévky, malta se začne drolit a zeď se začne rozpadat. Místo toho, abychom vychytali podstatu a zamakali na maltě, většina z nás začne stavět různé vzpěry, opěry a bednění… To všechno, aby se ta zeď nakonec nezřítila. Obzvlášť ve světě firem bychom se mohli „učit“, co se tam dělá, když se malta začne drolit a zeď se naklání…

  • Jede se na „teambuilding“,
  • objedná se poradenská firma a rozjede se projekt na tvorbu/zlepšení firemní kultury,
  • napíšou se nové, ještě lepší směrnice,
  • klíčoví zaměstnanci se vyšlou na školení s tématy jako „firemní kultura“, „motivace“, „leadership“ nebo „komunikace“,
  • nakreslí se organigram, popíšou se pracovní pozice, definují se lepší cíle a systémy hodnocení,
  • objedná se nějaká forma auditu, např. oblíbené ISO,
  • pomaká se na zlepšení systému benefitů a hodnocení,
  • vyhodí se rebelové a jiní narušitelé pořádku a přijmou se lidé klidní a konformní.

Podle mnoha výzkumů, mých zkušeností i obyčejného sedláckého úsudku je ale většina těchto triků a technik jen dalším přilitím moči do polévky. Valná většina firemních zdí a zídek tak bez vzpruh takřka nedokáže existovat. Přitom by stačilo tak málo. Co třeba začít méně slibovat a více dodávat!? Nebo začít komunikovat příměji a zároveň ohleduplněji? Nebo zapracovat na mentalitě hojnosti, tj. s lidmi se přestat poměřovat a začít jim přát. Tyhle tři věci považuju já osobně za nejlepší vylepšení malty. Tři věci, na které když se člověk zaměří dokáží postupem času (ač těžko představitelné) dokonce moč z polévky odpařit.