Pieter_Bruegel_d._Ä._037

Sliboval jsem (zde je 1.část) 2. část mého záverečného shrnutí dojmů ze života mimo on-line svět z knihy Třináct tisíc dní. Je to kapitola z knihy – pro blog možná krapet dlouhé, ale budiž – tady to máte:

Ve středověké Evropě si lidé vysnili bájnou zemi, ve které „létají pečení holubi do úst“. V angličtině jí říkali Cockaigne, německy Schlaraenland, česky „země peciválů“. Mělo to být místo hojnosti a luxusu, kde všechno, co normálně vyžaduje těžkou fyzickou práci, je ihned k mání. Místo, kde tvrdá dřina středověkého rolníka neexistuje a které funguje bez obvyklých omezení daných společností, kde je například sexuální svoboda a dostatek jídla.

Většina vymožeností dnešní doby nás měla zbavit dřiny a ušetřit nám čas. Teoreticky bychom tak měli dnes mít několikanásobně víc volného času, než měl člověk ve středověku, nejenom proto, že se dožíváme v průměru mnohem vyššího věku, ale právě proto, že nikdy v historii nebyl život pohodlnější, tj. zbavený fyzické lopoty. Jenomže věta „Nemám čas!“ patří v našem světě mezi ty nejrozšířenější.

Dalším zjištěním v rámci mého odpojení od sítě bylo to, že středověký sen se v moderní západní společnosti už dávno naplnil. Už nějakou chvíli v „zemi peciválů“ žijeme. Možná vám takové zjištění připadá banální. Všichni přece dávno víme, že se u nás máme relativně dost dobře. I já jsem si to myslel. Jenomže — jak už jsem v životě mnohokrát zjistil, něco si myslet se ani vzdáleně nepodobá tomu, na vlastní kůži něco zažít. Mám pocit, že teprve potom mi to skutečně secvaklo. Pečení holubi nám létají do úst: oběd nebo jakýkoli nákup nám dnes běžně dovezou až domů. V koupelně stačí otočit kohoutkem a teče voda. Dokonce teplá! Když je chladno nebo naopak vedro, postačí opět otočit knoflíkem — dnes běžně i na dálku: Chcete v zimě přijet do vytopené chalupy? Žádný problém, topení zapnete na dálku přes mobil. Seznamovací aplikace Tinder změní údajně dokonce způsob, jakým navazujeme vztahy.

Ve středověké Evropě si lidé vysnili bájnou zemi, ve které „létají pečení holubi do úst“. V angličtině jí říkali Cockaigne, německy Schlaraenland, česky „země peciválů“… sen středověkého člověka se naplnil. Už nějakou chvíli v „zemi peciválů“ žijeme.

Ba co víc: „zjednodušili“ jsme i řadu úkonů, které přinesl teprve novověk. Dnes v běžném životě nepotřebujeme hodinky, papírové mapy, slovníky, encyklopedické knihy, foťáky nebo kalkulačky. Tohle všechno se skrývá v jediné malé krabičce, kterou má většina lidí v kapse či kabelce, s ní uléhá a probouzí se. Nemusíme chodit do banky, mnozí dokonce už ani do práce. Stačí si sednout k telefonu či k počítači nebo si ho stále častěji vzít jednoduše do ruky, zmáčknout pár tlačítek či pohladit displej, ať jste, kde jste — už s tím ani není nutné sedět u stolu. Někdy přemýšlím, jak by se tvářil středověký člověk, kdyby nás pozoroval, kterak hladíme nebo mačkáme nějakou malou destičku, která dokáže ta nejúžasnější kouzla.

Když jsem se na chvíli těch svých tlačítek vzdal, byl jsem najednou nucen koupit si papírovou mapu, začít chodit do banky nebo na nádraží pro lístky. Vzpomněl jsem si, že v mém dětství to bylo ale ještě násobně obtížnější. Třeba na chatě mých prarodičů nebyla elektřina ani voda. K dispozici jsme měli jen to, co jsme si donesli na zádech. Abychom si mohli rozsvítit, bylo třeba přinést petrolej, ten nalít do lampy a zapálit knot. Když jsme si chtěli uvařit nebo se v zimě zahřát, bylo třeba zajít do lesa, nasbírat dřevo, to pak nařezat a naštípat.

na chatě mých prarodičů nebyla elektřina ani voda. K dispozici jsme měli jen to, co jsme si donesli na zádech. Abychom si mohli rozsvítit, bylo třeba přinést petrolej, ten nalít do lampy a zapálit knot. Když jsme si chtěli uvařit nebo se v zimě zahřát, bylo třeba zajít do lesa, nasbírat dřevo, to pak nařezat a naštípat.

Vybavil jsem si, jak jsem v Africe, v Asii nebo v Latinské Americe žasl, když jsem tam pozoroval místní ženy, jak nosí obrovské kanystry vody na hlavě nebo těžká břemena dřeva na zádech.

Ve škole, kam chodí naše Valérie, byli na měsíční stáži dva učitelé z jedné indické venkovské školy. Ubytovali jsme je v rodinách našich učitelů a rodičů. Nejdéle bydleli u Lady, která se o jejich pobyt starala. Lada vyprávěla, jak jednou seděli u nich v kuchyni, kde ona připravovala večeři: kuchyňský robot, sporák, varná konvice, trouba, mikrovlnka, po večeři myčka, vedle toho pračka a pak sušička… Prassad, jeden z těch Indů, ji chvíli pozoroval, pak se zaklonil a důležitě prohlásil: „Lada is a machine woman.“ „Lada je žena od strojů.“ Oba z venkova, zvyklí ještě dnes na standard našich prababiček, byli naprosto ohromeni, že za českou ženu dnes v domácnosti skoro všechnu hrubou práci vlastně vykonávají stroje a ona tak po většinu času především něco plní a pak zase vyndává a mezi tím mačká a otáčí knoflíky.

Venkovští indičtí učitelé na návštěvě u nás ve škole byli naprosto ohromeni, že za českou ženu dnes v domácnosti skoro všechnu hrubou práci vlastně vykonávají stroje a ona tak po většinu času především něco plní a pak zase vyndává a mezi tím mačká a otáčí knoflíky.

Většina těchto vymožeností dnešní doby nás měla zbavit dřiny a ušetřit nám čas. Teoreticky bychom tak měli dnes mít několikanásobně víc volného času, než měl člověk ve středověku, nejenom proto, že se dožíváme v průměru mnohem vyššího věku, ale právě proto, že nikdy v historii nebyl život pohodlnější, tj. zbavený fyzické lopoty. Jenomže věta „Nemám čas!“ patří v našem světě mezi ty nejrozšířenější. Podle Jiřího Rabocha z Psychiatrické kliniky 1. LF UK se v dnešní době v České republice cítí být ohrožen syndromem vyhoření každý třetí člověk.

Každý třetí člověk?

Nemusíme se tahat s vodou, pěstovat si vlastní jídlo, vstávat ke zvířatům ani se vláčet kilometry pěšky. Kam se podělo všechno to volno, které jsme měli nebo mohli získat tím, že stále větší díl běžných činností za nás vykonávají stroje nebo jiní lidé? Kam se poděl všechen ten volný čas? A odkud se naopak bere ten pocit nedostatku času?

V dnešní době v České republice cítí být ohrožen syndromem vyhoření každý třetí člověk.

Za dobu své internetové a mobilní „abstinence“ jsem našel čtyři hlavní oblasti, kam se náš čas ztrácí:

1. Podstatnou příčinou našeho pocitu nedostatku času — přestože toho volného nebylo nikdy víc — je fakt, že s bohatnutím člověka přibývá zpravidla i jeho tužeb. Navíc žijeme v systému, který je na využití a prohloubení našich tužeb založen. Takže se pak jednoduše může stát, že se ráno probudíte a víte, že potřebujete novou plazmu, nové auto nebo vlastní byt, že prostě už bez toho nemůžete být. Mohou to být klidně jenom nové polobotky, lodičky nebo mobil. Lidský život je příliš krátký na to, abychom si uvědomili, že před sto lety bylo čisté oblečení, uklizený dům a pravidelně tři jídla denně výjimečným luxusem. Dnes je to běžný standard a tento princip platí o všech ostatních oblastech života. Dychtit po novém patří k našim základním biologickým mechanismům. Každý biologický druh usiluje o zlepšení své situace v rámci dostupných možností: přežije ten, kdo najde nejvydatnější pastvinu nebo nejbezpečnější místo pro vysezení vajec. Bažit po „novinkách“ je součástí lidského naturelu.

Kam se poděl všechen ten volný čas? A odkud se naopak bere ten pocit nedostatku času?

Ať už si pořídíme cokoli, na většinu nových věcí je zpravidla třeba si vydělat nebo půjčit (a pak vydělat na ten dluh). A tak místo volného času a prostě života (ať už ho strávíme děláním či nicneděláním) na život vyděláváme.

2. Snad nejpodstatnější příčinou pocitu časového stresu jsou možnosti, které se nám s každou novou technologií otevírají. Zkusím popsat na příkladu cestování: 210 km z Prahy do Brna ujdete pěšky podle Googlemaps za 43 hodiny. Na koni mírným klusem bez pauzy za 14 hodin, autem to „borci“ stihnou ani ne za dvě hodiny. Teoretická úspora času tedy může být až něco přes čtyřicet hodin. Jenomže tím, že máme auto, jet jenom do Brna už nám najednou nestačí. A tak zkusíme Bratislavu, Vídeň a pak třeba Barcelonu. Místo na Mácháč tak jedeme raději k moři. Navíc už dávno nepoužíváme k přepravě jenom auta. Já jsem za všechny ty možnosti neskonale vděčný, ale často přemýšlím jak poznat tu správnou míru?! Když jdeme pěšky, je to snadné — začnou nás bolet nohy a do toho je třeba snášet častou nepřízeň počasí. Jenže v letadle, vlaku, případně v autě (pokud neřídíme, i když je pouze otázka času, kdy i tohle bude minulostí), vsedě, v suchu a teple je možné si dokonce i zdřímnout. A tak cestujeme často mnohem více, než skutečně potřebujeme. Tento fenomén je dobře patrný i na komunikaci po e-mailu. Ta je dnes tak jednoduchá, že komunikujeme několikanásobně víc než v dobách faxů nebo koresponďáků. Původně nám měl e-mail zjednodušit život. Pro většinu lidí je však dnes spíše nutným zlem.

Většina „uspořeného“ času se najednou rozplývá do činností, o kterých se nám dříve ani nesnilo.

Stalo se tedy to, že většina „uspořeného“ času se najednou rozplývá do činností, o kterých se nám dříve ani nesnilo. Až během svého o ine období jsem si uvědomil, jak neobyčejné možnosti nám poskytuje třeba jenom internet. Bez Basecampu nejsem dnes schopen žádného většího projektu (nevydám bez něj třeba knihu nebo nezorganizuju konferenci), bez Facebooku se horko těžko domlouvám s lidmi, bez blogu či bez YouTube nevím, jak bych se propojil s podobně smýšlejícími lidmi nebo vlastně i prodal jedinou knihu. A když ty nástroje mám, tak je prostě používám.

3. Jedním z mých největších AHA! bylo zjištění, o kolik volného času mám najednou více jen tím, že Facebook, Twitter, blog, YouTube, e-mail nebo telefon nepoužívám. Dílem za to mohl předchozí bod — prostě jsem se některým činnostem nemohl věnovat. Začal jsem si ale všímat toho, jak snadno dokážu být na pípajícím mobilu, svítících zprávách na Facebooku nebo blikajícím e-mailu závislý a že internet je v dnešním světě jedním z nejlacinějších zdrojů vysoce návykového dopaminu: (re)tweet — kapka dopaminu, esemeska — kapka dopaminu, vyřízený e-mail — další kapka… Jak snadno se může stát, že místo abych dělal, co opravdu dělat chci, mačkám čudlíky a jako kuřák se nechávám nakopávat dopaminem. Uvědomil jsem si, jak obtížně se někdy se zapnutým internetem koncentruju na dlouhodobé projekty, jak lákavé je ve chvíli, kdy mi neplynou myšlenky jednoduše, zmáčknout ikonu Facebooku a zjistit, co se kde děje. Nikdy jsem nepoužíval třeba Rescue time nebo jiné podobné nástroje pro měření toho, kde na internetu člověk tráví čas, ani jsem si případně stránky, na kterých bych mohl být závislý, natvrdo neblokoval, ale mám pocit, že tímto bezcílným klikáním dovedou někteří z nás strávit moře času, někdy i roky.

Jak snadno se může stát, že místo abych dělal, co opravdu dělat chci, mačkám čudlíky a jako kuřák se nechávám nakopávat dopaminem. Uvědomil jsem si, jak obtížně se někdy se zapnutým internetem koncentruju na dlouhodobé projekty, jak lákavé je ve chvíli, kdy mi neplynou myšlenky jednoduše, zmáčknout ikonu Facebooku a zjistit, co se kde děje.

4. Během toho půlroku jsem si své schůzky domlouval napevno a já sám i většina mých partnerů jsme se snažili termíny dodržovat — jiná možnost nebyla. Došlo mi na tom, kolik času trávím v připojeném životě ustavičným domlouváním, měněním, potvrzovacími e-maily den před schůzkou nebo SMSkami typu „sorry, pět minut zpoždění“. Proč? Protože můžu. Ten půlrok prostě platilo to, co jsme si jednou dohodli, a já jsem měl pocit, že i odtud vyplynula hromada volného času.

Podotýkám, že jsem v tom období s výjimkou jednoho měsíce nepřestal pracovat. Psal jsem, častěji přednášel, dál vedl workshopy, točil videa, po připojení k Basecampu koordinoval vydání nové knihy, organizoval setkání nebo s kolegy seděl nad našimi webovými projekty. Pracoval jsem u nás ve škole. Mám dokonce pocit, že jsem — ve smyslu práce, která vede k výsledkům — pracoval víc, než když jsem byl připojený. A přes všechnu tu práci mě překvapilo, že po dlouhé době dokážu najít dostatek času sám pro sebe i pro své blízké. Najednou jsem mnohem víc četl, bez výčitek denně běhal, trávil čas s dětmi, kamarády a s rodinou a sestříhal jsem si i pár lmů, ke kterým jsem se léta nemohl dostat.

Díky té zkušenosti jsem po připojení udělal několik změn:

A) Zpoplatnil jsem to, když se se mnou chce někdo sejít a o něčem se radit. Tím se zásadně snížil počet lidí, kteří mě z tohoto důvodu kontaktují.

B) S větším či menším úspěchem se po 18. hodině snažím neotvírat počítač a též držet neděli a (nic) nedělat.

C) Dvakrát přemýšlím o každé své tužbě (zda to či ono opravdu potřebuji), o každém novém projektu a vytrvale odmítám cokoli, co nechci nebo z kapacitních důvodů nemohu mít v kalendáři. Omezil jsem „zrychlovadla“ a posílil „zpomalovadla“, ale hlavně se snažím držet na prvním místě sebe a své blízké s cílem dostat do rovnováhy svůj dopamin s oxytocinem a další chemií mého těla. Dnes už vím, že když začínám klikat na všechny ty facebooky, je to pro mě signál, že se mi rozjíždí moje závislost a že potřebuji lidi.

Můj hlavní závěr z poznání, že žijeme v „cockaigne“, je ale ten, že opravdu máme v Evropě zkraje 21. století moře volného prostoru. Kromě toho, že pro řadu kdysi namáhavých činností máme dnes čudlík, nemusíme v naší části Evropy momentálně pobíhat se samopalem či se někde krčit v úkrytu (ťukám na dřevo). Je pravděpodobné, že většina z nás se dožije v relativně dobrém zdraví osmdesátky i více. Za to, v jak nádherném a pohodlném světě žijeme, ale vděčíme svým předkům a já mám dojem, že to nebylo zadarmo. Byli to právě oni, kdo po velkou část naší historie někde pobíhali se zbraněmi a krčili se za zdí nebo za stromem právě proto, abychom my dnes mohli výsledky jejich práce užívat tak, jak je užíváme.

Za to, v jak nádherném a pohodlném světě žijeme, ale vděčíme svým předkům a já mám dojem, že to nebylo zadarmo. Byli to právě oni, kdo po velkou část naší historie někde pobíhali se zbraněmi a krčili se za zdí nebo za stromem právě proto, abychom my dnes mohli výsledky jejich práce užívat tak, jak je užíváme.

Když o tom přemýšlím, připadám si trapně při představě, že čas, který tu mám k dispozici, bych využil jinak než k tomu, abych náš svět předal dalším generacím ve formě o kousek lepší, než v jaké jsem ho kdysi převzal já.

P.S.: Pokud chcete dostávat info o zprávách zde na blogu, nechte na sebe kontakt zde. Zde je kalendář akcí, kdy je možné se potkat: akce.