Jsem tady, ale nechci tu být.

Foto: jasperroz

Rozhodl jsem se, že letos vyzkouším několik nových věcí. Jednou z nich je zkusit učit na vysoké škole. V prvním kole na české, pak někde ve světě. Dnes jsem absolvoval svou první přednášku (dálkové studium – proto v neděli). A nadchlo mě to. Těšil jsem se tam hlavně proto, že se ve škole spolu–líhnou naše pracovní návyky, a také proto že povinná školní docházka se na střední, vysoké a později v profesním životě transformuje do dalších povinností a nekonečného kolotoče musení, který je už ze své podstaty úplně špatně (= zcela zbytečně omezuje lidskou svobodu). Moje vystoupení bylo o tom, jak se přestat snažit to „daleko dotáhnout“ a začít se bavit u toho, co děláme. Byl jsem zvědavý na to, jak moc ty studenty baví, co studují.

V jeden moment jsem je požádal, ať si utrhnou kousek papíru, zkusí si představit, že nejsou žádná omezení a ať na ten kousek papíru napíšou, kde by právě teď chtěli být. Ať papírek zabalí a vymění si ho se sousedem. Soused ať papírek rozbalí a přečte. Nakonec jsem je poprosil ať zvednou ruku ti, kteří měli na papírku „tady“ nebo „tam, kde právě jsem“. Představte si, že z nějakých padesáti párů rukou se nezvedla jediná.

To, že jsme někde, kde nechceme být je tak časté, že to považujeme za normální.

Ani jeden člověk, pokud by si mohl opravdu vybrat, by na té přednášce neseděl. Zajímavá facka! Když pominu případný ego–trable (ty jsem kupodivu necítil) nemůžu se znovu nepodivit, jak časté je v naší zemi studování kvůli papíru. Jak časté je odsedět si až 17 let ve škole, která člověka převážně nebaví jenom proto, abychom dostali lístek k další jízdě do života. Jak často potom zjistíme, že jsme stejně studovali něco úplně jiného, než co nás ve skutečnosti baví! Možná je ode mne pošetilé roztáhnout jednu zkušenost na celý systém, ale slyším to ze všech stran. A dnes jsem si na to jen „sáhl vlastníma rukama“.

Do tohohle archaického systému „povinné školní docházky“, „povinné četby“, „povinných domácích úkolů“, „povinných zkoušek“ naskakujeme tak brzy v našich životech, že nám už ani nedojde, že je to systém nepřirozený, přežitý a lidský potenciál naprosto tlumící. Přijde mi, že si většinová společnost stále nedokáže povšimnout, jak moc z živých a kreativních dětí náš vzdělávací systém vyrábí poslušné klony, které větší část života prostě „promusí“. Systém se mění, objevují se další a další Waldorf, Montessori a jiné alternativy, ale na můj vkus je to pomalé. Střední proud teče stále korytem povinnosti.

Vezměte něco, co děláte opravdu rádi a udělejte si z toho povinnost. Pak pozorujte, co stane s vaší motivací.

Absurditu „povinné školní docházky“, „povinného očkování“, „povinných pracovních úkolů“, „povinných pracovních porad“, „povinných hlášení“ v roce 2010 pomůže pochopit jednoduchá metafora, kterou občas rozvíjíme s lidma na seminářích. Třeba vám taky zafunguje. Představte si, že se chcete milovat s blízkým člověkem. Ještě než se ale rozkývete, přijde váš manažer a dá vám to milování za úkol. Společně stanovíte cíle. Za jejich splnění vám šéf nabídne bonus. Za nesplnění, srážky ze mzdy. Řekne vám, že vaše úspěchy vyhodnotíte při pravidelném měsíčním hodnocení, na které se prý máte dobře připravit. A že prý máte podávat pravidelné reporty o úspěšnosti. A mimochodem, manažer se prý občas zajde juknout, jak vám to milování jde. Prostě vás zkontrolovat, jestli to neflinkáte.

A tak se z činnosti, kterou CHCEME udělat rádi stane věc, která SE MUSÍ. Stejně tak dnes v té škole. Pokud chcete titul, „musíte“ absolvovat x, y, z + udělat zkoušky a sesbírat brázdu zápočtů. To, jestli vás to vzdělávání opravdu baví a naplňuje jakoby bylo druhotné. Hlavní a možná to jediné je titul.

Ve škole se líhnou naše pracovní návyky. Pokud bude naše školství stále povinné, o svobodě v práci si můžeme ve větší míře nechat zdát.

Buď jak buď, bylo to po dlouhé době skvělé otevření očí, které já občas potřebuju, abych získal novou chuť do svobody v práci. Stále častěji mi dochází, jak obtížné je přenechat rozhodování o chodu firmy lidem, kteří prošli patnáctiletým programem ochočování a odnaučování samostatnému myšlení. Jak těžké je pracovat s lidmi, kteří (z logických důvodů) dopraví do práce své tělo, ale mysl a srdce nechají doma. Jak dlouho trvalo mně než jsem se zbavil nejtěžších následků pobytu v našem školském systému, poopravil si sebevědomí a začal zjišťovat, kdo jsem a co mě vlastně baví…

Co vy? Jak často jste někde, kde nechcete být? Ve škole? V práci? Proč tam tedy jste? Děláte s tím něco nebo to berete jako fakt? Díky za jakýkoliv vstup.