Jeden den jako jeden život

Je to jen pár týdnů, co jsem zase potkal dva skvělý lidi. Pavana – Inda, který se věnuje ayurvédské astrologii – a Františka, který vede zajímavou, svobodě v práci nakloněnou účetní firmu a kromě toho učí na vysoké škole, provozuje nadaci a do toho se věnuje desítkám dalších aktivit. Ti dva se neznají, ale řekli mi dva konce jedné věci, které se mi v hlavě spojily v jedno velký „AHA“. Na první pohled nic světoborného, ale na druhý – život měnící úhel pohledu.

Nejprve jsme s Pavanem debatovali o tom, že spánek je podle mnoha filozofií v podstatě taková malá smrt. Že v podstatě každý večer umíráme. A že se třeba i proto večer loučíme a ráno vítáme. Je to stav, kdy ztrácíme vědomí a celou tu dobu tak nejsme schopní vědomě rozhodovat o tom, co děláme. Stejně tak po smrti, kdy ztratíme i jiné funkce a tím možnost žít další život.

Pak mi František vyprávěl o tom, jak se snaží si každý den zorganizovat tak, jako by to byl malý život. A mně se to tak nemohlo nespojit s debatou u Pavana. Nesčetněkrát jsem o tom četl i psal, ale myslím, že teprve s Františkem se mi to dokonale spojilo. Došlo mi, proč mám tak často ten zvláštní pocit nespokojenosti a prázdnoty obzvlášť ve dnech, kdy jsem celý den zalezlý u počítače a kromě psaní nic moc jiného neudělám. Nebo ve dnech, kdy jsem celý den s dětmi a na nic jiného se nedostane. Nebo když se dlouho nevidím s rodinou a přáteli. Nebo když dlouho trčím na jednom místě. Prostě kdykoli spíš než že bych žil, čekám na život. Došlo mi, že nejnaplněněji se cítím ve dnech, když mám možnost tvořit, být s dětmi, s rodinou, přáteli, když sportuji, nebo se jinak pohybuji venku a také když mohu být i sám. Prostě když se můj den podobá tomu, co chci mít v životě.

Jinak tuto úvahu píšu hlavně pro letošní Cestu kolem světa. Tématem minulého setkání byl život a my ho tak nějak zvláštně „projedli“. A já tak chci cestovatele tímhle kusem textu požádat, aby si zkusili zbytek svých prázdninových dní rozvrhnout více jako život a méně jako „čekání na život“.

Jinak díky Františku a díky Pavane. Stejně mě nepřestává fascinovat, jak moc může pár vět změnit život…

A pokud vás tenhle úhel pohledu zaujal, přihoďte prosím do komentářů, jak by vypadal váš den tak, aby ho bylo možné považovat za život. A až to otestujete, podělte se o pocity a dojmy. Díky.

P. S.: Tady jsou dva starší pohledy na toto téma: Hodina života a hlavně Generální ředitel sebe sama.