Jako byste ani nesoutěžil!

Foto: jestvisiting

Pravděpodobně jste se někdy v minulosti dívali na populární Česko hledá Superstar.

Možná jste také z úst člena poroty Ondřeje Hejmy zaslechli neobvyklý komentář na adresu jednoho z vystupujících: „V jednu chvíli jste si to doslova užíval. Šlo vám to výborně. Vypadalo to,  jako byste ani nesoutěžil!“


Ten zvláštní názor mi ihned připomněl jednu starou bajku:
„Když lučištník střílí jen tak, má veškerý svůj um k dispozici.
Když může vyhrát bronzovou sponu, má trochu trému.
Když je výhra ze zlata, oslepne tak, že vidí dva terče a přestává být při smyslech.
Jeho um je stejný, ale výhra ho rozpoltila. Záleží mu na ní. Myslí více na výhru než na střelbu a potřeba vyhrát z něho vysaje všechnu sílu.“
(zdroj: De Mello, Bdělost)

Vybavilo se mi také několik situací, kdy já jsem nebyl já, ale někdo, kdo se snaží udělat dojem na druhé, vyrůst v jejich očích (nebo alespoň neklesnout) a získat pomyslné body. Vzpomněl jsem si na rozhovor s člověkem, kterého si velmi vážím. Místo toho, abych řekl, co si myslím, jsem raději používal chytrá slovíčka a u toho se také náležitě chytře tvářil. Nebo si také vzpomínám na prezentaci, kdy jsem se snažil uspět místo toho, abych byl sám sebou a prezentování si užil. Můj projev byl tak nepřirozený, že se mi ani z poloviny nepodařilo sdělit, co jsem potřeboval.  Vybavilo se mi hraní squashe před zástupem lidí. Při vědomí všech těch zraků přestalo jít o požitek ze hry, ale o to neztrapnit se. Ovšem čím více jsem se snažil, tím trapnější výkon jsem podával.

Strach, že nenaplníme očekávání nebo z toho, že nás ostatní nepochválí, vede k tomu, že neděláme to, co chceme, ale to, co chtějí ostatní.

Většina z nás se snaží udělat dojem (místo abychom si vychutnali co děláme) i několikrát denně — ve škole před tabulí, při prezentaci v práci, při debatách se šéfem, s kolegy, s novými lidmi — prostě vždy, když chceme naplnit cizí očekávání a uspět v jiných očích více než ve vlastních. Jaké to má následky víme všichni. Strach z prohry, strach, že nenaplníme očekávání nebo z toho, že nás ostatní nepochválí, vede k tomu, že neděláme to, co chceme, ale to, co chtějí ostatní. Jsme nervózní, nepřirození, prostě to nejsme MY.

Zdravé porovnávání se a soutěž byly a jsou hnacím motorem mnoha změn, ke kterým jsme jako lidstvo dospěli. Nejsem si ovšem jist, zda má soutěžení a konkurování ostatním v našich životech tu správnou míru. Komentář Ondřeje Hejmy nebo ta stará bajka o lučištníkovi říkají mnohé. Vzpomenu si na ně vždy, když pokukuji po tom, co na mě a mé výkony říkají ostatní, vždy, když se na druhé snažím udělat dojem a já přestávám být já.