Že poslouchání, naslouchání je v jakémkoli vztahu (partnerském, přátelském, pracovním, rodičovském…) veledůležité, slyšíme odevšad. To není nic nového. Všichni toužíme po tom, aby nás ostatní slyšeli, a ostatní tedy také touží po tom, abychom je slyšeli my. Jinak se na tomhle světe v současné době nedorozumíme, dokud se nenaučíme telepatii. Denně čteme nabídky chytrých kurzů naslouchání, odborné články se spoustou tipů jak naslouchat, a pak to zkoušíme více či méně trpělivě v každodenním životě.

Člověk projde různými fázemi odvykání neposlouchání třeba takto (tímto procesem jsem procházela já):

  • Neposlouchám vůbec, čekám na chvíli, kdy něco mohu říct já a pak vyrazím do akce a mluvím.
  • Poslouchám kousek, skočím do řeči v půlce a okamžitě poskytuji nevyžádané rady nebo soudy.
  • Poslouchám, nechám mluvit a v hlavně hodnotím obsah sděleného a čekám, až budu vyzvána k vyjádření názoru.
  • Poslouchám, neříkám nic, protože konečně chápu, že to je naslouchání, jaké ten druhý vnímá… a netuším, že vnímám příběh po svém, profiltrovaný svými filtry. Ale aspoň nic neříkám a poslouchám.
  • Do dalšího stadia se zatím často nedostávám, ale tuším, že je a že je k němu třeba deaktivovat vlastní filtry „to znám, tomu rozumím“.

Bývala jsem tak ukecaná, výrazná a hlučná, že kolegové v práci slyšeli už z dálky můj hlas a až po chvíli viděli mě. Byla–li jsem chvíli potichu, obávali se, že mi něco je. Pomluvy o ostatních se ke mně nedostávaly nikoliv proto, že by mě diskrétně nezajímaly, ale proto, že pro zaplnění sebe samé sebou samou jsem lidi kolem sebe neposlouchala. Každý výše uvedený bod důvěrně znám. Ten poslední jsem objevila nedávno při vyprávění jedné kamarádky o překonávání strachu.

Opravdu posloucháte, nebo jenom čekáte na příležitost začít mluvit?

Pila kávu v rychlém občerstvení nejmenovaného velkého obchodního domu v centru Prahy, v mrazivém sobotním ránu. Do občerstvení přišel bezdomovec, od pohledu dlouho nemytý, neupravený a byl i trochu cítit, leč nebyl opilý. Koupil si misku teplého jídla, zaplatil a tiše si sedl sám ke stolečku a jedl. Přišel k němu muž z ochranky a žádal ho, aby odešel. Kamarádce ho bylo líto, sice by si k němu nepřisedla, ale nevadil jí a soucítila s ním, že se chtěl ohřát a najíst. Postavila se před mužem z ochranky na jeho stranu. Po kratším nesmyslném a dogmatickém rozhovoru muž z ochranky přiznal, že jemu je to jedno, ale prý ti nahoře tu takového bezdomovce nechtějí. Odešel, ale za chvíli bezdomovce, který stále mlčky jedl, obklopili čtyři ramenatí muži z nějaké vyšší ochranky a vyvíjeli na něj nátlak. Kamarádka se opět postavila na stranu bezdomovce, podpořena ještě jedním mužem, který situaci prvně jen sledoval a velmi korektně naznačoval ochrankářům, že jejich chování je diskriminační. Příběh skončil tak, že všichni pánové ochrankáři, napružení a poražení, odpochodovali, bezdomovec se usmál, poděkoval a dojedl své jídlo, kamarádka dopila kávu a odešla. V tomto momentu vyprávění jsem sdílela tu obrovskou odvahu, kterou kamarádka v sobě sebrala proti svalnatým chlapíkům. Měla jsem pocit, jak jí rozumím. A skoro jsem vypnula na chvíli poslouchání. Byla jsem ohromená: „Jo, to je odvaha!“

Kdyby v tomto bodě její vyprávění skončilo, nikdy bych nepoznala, jak moc jsem se mýlila. Postavit se na stranu bezdomovce proti převaze černých chlápků pro ni nebyla ta odvaha, ten strach, který musela překonat. Strach, který v sobě zpracovávala, byl strach z toho, jak by se asi uvnitř cítila, kdyby se na stranu bezdomovce nepostavila! Byla to pro mě obrovská lekce mého špatného naslouchání.

Jak posloucháte vy? Prožili jste také nějaké podobné ohromení z vlastního neposlouchání? Jak často si utvoříte názor na to, co druhý říká, ještě před tím, než dopoví? Kolikrát máte pocit, že to, co druhý říká, taky dobře znáte, že tomu taky dobře rozumíte?