Našel jsem na TEDu další prima vystoupení s CZ titulky (za které moc děkuji!). Tentokrát na téma jednoduchosti/složitosti mluvy. A že to, jak mluvíme, má na to, jak se máme, sakra velký vliv! Dovolte tedy pár myšlenek na téma tzv. „zobáku, který nám narost“ a jak jsme si to mluvení krapet zesložitili. Alan Siegel o tom ve čtyřech minutách pěkně vypráví.

Myslím, že velmi často mluvíme sakra složitě. A že se díky tomu zatraceně míjíme. A myslím si, že to (mimo jiné) souvisí s tzv. „děláním dojmu“. Já ho nikdy dělat neuměl. Většinou jsem se u „toho“ červenal, občas se i zakoktal a bylo mi celkově tak nějak divně. Přitom právě „dělání dojmu“ je v naší společnosti důležitější než být sám sebou (alespoň to je můj pocit). Velkou součástí této „hry na někoho jiného“ jsou logicky slova. Čím větší a cizejší, tím větší pocit důležitosti (v některých kruzích) člověku zdánlivě dodávají. A protože je to hra, kterou hrajeme odnepaměti, většinou se jí ani nedivíme.

Všimli jste si někdy, jak moc se mění projev některých lidí při prvních setkáních? Jak moc se snažíme mluvit spisovně, jak moc dbáme na to, aby naše věty zněly chytře, nebo třeba i na to, aby nám nedejbůh neuklouzlo nějaké přisprostlé nebo jinak „nevhodné“ slovíčko?

Nejedná se ale zdaleka jen o první dojem. Většina branží si buduje svůj specifický žargon. Představte si třeba večírek lékařů a porovnejte ho s párty účetních, nebo vezměte programátory a jejich mluvu postavte vedle jazyka žokejů. Přestože tam třeba nebude ani jeden cizinec, jazyk každé skupinky se bude lišit možná až tak, že jim člověk z jiné branže nebude rozumět.

Jako by mluvit složitě znamenalo mluvit chytře…

Co se týče firemního světa, já před lety narazil na knížku s příznačným jménem „Proč lidi z byznysu mluví jak idioti?“. Začal jsem to pozorovat a nepřestával se divit, jak moc si lidi z jedné firmy a z jedné branže nerozumí. Jak moc se míjí jen proto, že používají těžko srozumitelné zkratky, umělé termíny a novodobě i různě počeštělé/poslovenštělé anglické termíny. Doslova mě nadchlo zjištění, že dva Češi si mohou nerozumět (přestože sdílejí stejný jazyk) daleko víc než třeba Čech s Francouzem nebo Thajcem.

Nevěříte? Požádejte kolegy, ať vám vyjmenují nejčastější názvy a termíny, které v práci používají. Ty napiště na tabuli. Pak vyberte 1–3 příklady a požádejte je, ať na kus papíru napíší anonymně význam každého slova, zkratky nebo termínu. Uvidíte kolik různých odpovědí dostanete.

Jak si pak máme rozumět, když máme pocit, že nemůžeme mluvit, „jak nám zobák narost“? A jak pak máme spolupracovat, když si nerozumíme? Jak máme jít jedním směrem, když jeden utíká doprava, druhý doleva a další třeba kulhá dozadu?

Proto se mi tak líbí, že i na TEDu vzal někdo žargon jako téma. Co se týče „chytrákovství“ a z toho plynoucí nesrozumitelnosti, právní branže zabírá nejspíš vrchní příčky pomyslného žebříčku.

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Já si v souvislosti s tímhle tématem nemůžu nevzpomenout na citát, který připisují Janu Werichovi: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Myslím si, že kdybychom ze sebe přestali „dělat chytráky“ a začali mluvit tak, jak nám zobák narost, byl by to zpočátku nejspíš mega–šok. Ale myslím, že potom co opadne, bude nám všem mnohem lépe. Co myslíte?