Hyena má tři nohy

Foto: viaggiatrice1971

Tohle mi poslal můj malijský kamarád Papa. Nemůžu se nepodělit: „Au Mali on dit cela d´une manière très jolie en bambara sous forme d´une petite histoire, j´essaie si je peux le dire correctement: Si tu vas au milieu d´une colonie d’hyènes et tu vois qu´elles courent toutes a 3 pattes, tu as intérêt a faire comme elles, si non elles te mangeront.“ V Mali se údajně vypráví, že pokud potkáte stádo hyen, ve kterém každá běží na třech nohách, je ve vašem zájmu udělat stejnou věc. Když se nebudete chovat jako oni, sežerou vás.

Jedno z velkých témat, kterému jsem se v poslední době věnoval (a na které jsme narazili nesčetněkrát i v diskuzích zde na blogu), je vztah individuality a smečky. Jinými slovy, jak moc naše chování motivuje a ovlivňuje potřeba přijetí ostatními a/nebo strach z vyloučení. Náš projekt pracovních revolucí a obecně zavádění demokratických principů stojí právě do velké míry na porozumění našim kmenovým instinktům. Tedy na tom, jak moc vyměňujeme individualitu, svobodu a vlastní názory za přijetí skupinou.

Myslíte si vy, že byste běželi po třech nohách, kdybyste narazili na smečku třínohých hyen? Pokud ne, udělejte si několik malých testů a při každém sledujte reakce okolí a své vlastní pocity.

  1. Zkuste si ráno obout každou botu jinou.
  2. Zajděte na operu v teplákách.
  3. Lehněte si na frekventovaný chodník a kochejte se oblohou.
  4. Jen tak si stoupněte, když všichni ostatní v místnosti sedí.

Už víte, o čem mluvím? 99 % procent z nás začne běhat po třech, přestože v tom počátku nevidí vůbec žádný smysl.

Představte si, že všichni lidé okolo vás najednou začali chodit po čtyřech. Jak dlouho to bude trvat, než i vy začnete používat všechny čtyři? Co myslíte?

Asi jste si všimli, že společným jmenovatelem všech třech položek je chování, které obecně označujeme přívlastky jako neslušné, divné, nemožné, neakceptovatelné… V případě malijských hyen jsou to čtyři a více nohou. Když chodíte po dvou nebo po čtyřech, sežerou vás. U nás jsme zvyklí, že v teplákách se sportuje, do opery se obléká nejlépe smoking. Přijdete v teplákách a sežerou vás. Stejně tak, když ostatní chodí, vy přece nebudete sedět nebo ležet. Co by řekli lidi? Vzpomínáte na tuhle větu, kterou jsme tak často slyšeli v dětství? Už víte, proč nám to rodiče tak často říkali?

Proč? Máme za sebou 7–9 miliónů let evoluce. Její převážnou část jsme prožili v tlupě. Pobyt mimo tlupu znamenal celkem jistě smrt, a tak jsme se dokonale naučili potlačovat naše individuální potřeby, choutky a touhy ve prospěch celku. Tyto „stádní“ instinkty řídí naše životy více, než by si většina z nás dokázala připustit. A myslím si, že jejich pochopení je důležitým klíčem ke svobodě. Čím více chápu, jak funguje skupina, tím lépe dokáži odhadnout, kde je ta správná hranice pro přijetí. Jinými slovy, které mé chování bude ostatní pobuřovat a které akceptují. Jak moc můžu být sám sebou, jak moc si můžu dělat, co se mi zlíbí a jak moc je nutné se přizpůsobit, přetvařovat, omezit? Většina z nás dává skupině totiž mnohem víc své osobní svobody, než je nutné.

Zkuste to pozorovat. Prostě se jenom dívat. Je to fascinující výzkum. Třeba si všimnete, proč je ve většině škol, firem i jinde v lidské společnosti taková poptávka po průměrnosti. Výjimečnost (nezvyklé chování, kterému nerozumíme) totiž ohrožuje soudružnost smečky a je tedy životu nebezpečná. To se nám alespoň snaží namluvit naše geny. A tak se nezvyklé chování snažíme omezit různými směrnicemi, ISO standardy a jinými audity. Myslím si ale, že přes lepší porozumění těmto souvislostem se můžeme postupně propracovat k větší míře individuální svobody. A to bych si přál.

P. S.: Zajímavý pohled na to, co je normální naleznete třeba i zde.