Husí kůže. Z čeho vám naskakuje?

Foto: LaT1NaSo |

Vzpomínám si na to dobře. Srpen 1996, Bamako, Mali, západní Afrika. Vlahá africká noc. Sedíme v tak třicet let starém mercedesu a jedeme bůhvíkam. Z toho, co právě dělám, mi naskakuje husí kůže. Dělám to, co mi dává opravdový smysl a nezáleží mi ani na penězích či postavení. Dávám do toho srdce, vášeň, celou svoji duši.

Get up, stand up for your rights…“ Bob Marley a jeho hymna, kterou v Africe tak milují. Do toho ta nezaměnitelná kořeněná vůně tohohle kontinentu, kterou zavětřit pro mě znamená okamžité „volání divočiny“. Navíc tma tak temná, jak může být snad jenom na rovníku. Auto má oba světlomety (jak nezvyklé v této části světa!), a tak kromě poslouchání Marleyho songu a větření té kouzelné vůně pozoruji život. Ačkoliv je  noc (nebo možná právě proto), život v mnoha částech Afriky proudí jakoby byl den.

Vzpomínám si na ženu se snad padesáti kily manioku na hlavě a samozřejmě povinným dítětem na zádech, jak vestoje močí u cesty. Vzpomínám si na děti, jak vedle silnice s klackem honí pneumatiku. Vybavuji si skupinku dětí, jak se přehrabují v nějaké hromadě odpadků. Vzpomínám si na chlápka na oslíkovi, kterému jsme se jen těsně vyhnuli. Scény jako vystřižené z nějakého dokumentárního filmu o lidských právech.

Do Mali jsem tenkrát přijel na prázdniny – za kamarádem. V té době jsem pracoval v marketingu – na vizitce „Product manager“. Za nabušeným názvem se skrývaly všelijaké opičárny a bulíky, které měly lidi přesvědčit o tom, že káva Douwe Egberts (to byl můj tehdejší zaměstnavatel) je „Káva pro chvíle pohody“. Psal jsem plány, připravoval soutěže, prezentoval výsledky, s reklamní agenturou jsme natáčeli reklamy. Parádní práce, skvělá škola. A navíc to bude dobře vypadat v životopisu, říkal jsem si tenkrát. (o tom jsem už psal v Krysím závodníkovi).

Děláte to, čím se živíte, pro peníze a postavení, nebo v tom vidíte opravdový smysl? Naskakuje vám při pomyšlení na vaši práci husí kůže (v pozitivním smyslu)?

Tehdy v tom meďáku jsem měl husí kůži a takový ten slovy těžko popsatelný pocit okolo žaludku. A trvalo to celou dobu, co jsem tam byl. Husí kůže. Vášeň. Smysl. Žaludek. Srdce… Chudoba a bezpráví – dvě věci, kterých je tu na metr čtvereční víc než holubů na „Staromáku“, se mnou tenkrát pěkně cvičily. A až po návratu domů mi docvaklo, že z toho, co dělám, mi husí kůže nenaskakuje. Že „necítím břicho“ (jak tomu říká můj kamarád Robert). Že mě to, co dělám, tak nějak vcelku baví, ale někde uvnitř sebe v tom nevidím vůbec žádný smysl. Jen prázdnotu. Marnost. Beznaděj.

Byl to jeden z těch momentů, které mění život. Začalo mi docházet, že život je příliš krátký na to, abych oblboval lidi bezduchými reklamami na něco, co ani nemám rád. Že mi za to všechny ty prachy a řada dalších pozlátek nestojí. Že bych se za to možná, až budu jednou skládat účty, i styděl.

Od té doby to sleduji. Všímám si své kůže a svého břicha – možná víc než hlavy. I díky tomu dělám dnes, co (a jak) dělám. Fakt, že osm z deseti lidí, kteří každé ráno vstávají, aby šli do zaměstnání a tam dělali práci, která je nenaplňuje, mi spolehlivě husí kůži udělá. Mrhání lidským talentem a vášní mě pálí podobně jako chudoba. A je to radost neporovnatelná vstávat každé ráno s tím, že mohu dělat něco, z čeho tu husí kůži mám.

Z čeho ji máte vy? Alespoň trochu z toho, čím se živíte? Pokud ne, jaký máte plán, abyste začali dělat to, v čem vidíte opravdový smysl.