Hodnota času

Včera jsem smáznul přednášku „Mrtvej brouk“. S dovolením to sem vrátím až/jestli se nám ho podaří rozchodit. Říkal jsem si, že by to na kraj roku chtělo něco nadhledovýho.

A tak jsem vzal jeden z anonymních příběhů, které dostávám mailem, a trochu ho přepsal pro tenhle blog. Věnuje se věčnému tématu vnímání života a času. Řeší nikdy nekončící střet mezi tím, co víme všichni jako děti (myslím si) a tím, v co se naučíme věřit v dospělosti. Zpočátku víme, že život je to, co se děje právě teď a tady. Ani nás nenapadne představovat si budoucnoust nebo šátrat v minulosti. To až později se naučíme skákat ze včerejška do zítřka, jako by přítomnost byla nuda nebo překážka. Zdá se mi, že život většiny z nás se podobá právě skákání ze strany na stranu místo toho, abychom zůstali uprostřed. A tak se mnohdy cítíme uhnaní, nenaplnění a nešťastní. A protože je to tak časté, považujeme to za normální. A co je normální, neřešíme. Mně to normální nepřijde a proto jsem vděčný za každou malou připomínku, která se ke mně dostane. Tady je tedy jedna z nich:

Aby sis uvědomil cenu sourozence
– zeptej se někoho, kdo ho nemá.
Aby sis uvědomil cenu desíti let
– zeptej se právě rozvedeného manželského páru.
Aby sis uvědomil cenu čtyř let
– zeptej se maturanta.
Aby sis uvědomil cenu jednoho rok
– zeptej se studenta, který propadl při ročníkové zkoušce.
Aby sis uvědomil cenu devíti měsíců
– zeptej se matky, která nosila díte, které se narodilo mrtvé.
Aby sis uvědomil cenu jednoho týdne
– zeptej se člověka, který prožil týden v komatu.
Aby sis uvědomil cenu jedné minuty
– zeptej se člověka, který právě zmeškal vlak, bus nebo letadlo.
Aby sis uvědomil cenu jedné sekundy
– zeptej se člověka, který přežil autonehodu.

S tím seznamem není třeba souhlasit, ani ho přeposílat minimálně pěti lidem. Možná ho můžete zkusit doplnit o vaše příklady. A nebo můžete nedělat vůbec nic. Užívejte ať jste kde jste.