Hledám práci!

„Hledat práci“ považuji za jeden z největších životních omylů. Přitom hledání práce se zdá být to hlavní, co lidé okolo mě dělají (ve chvíli, kdy práci nemají). Kolik jenom práce nabízejí firmy!? Je to něco tak častého, že to považujeme za naprosto normální. A protože práci momentálně hledá i několik mě blízkých lidí, cítím pohnutky se k tématu vyjádřit, píchnout do vosího hnízda a třeba si opět i vyslechnout, že můj pohled je jednostranný, černobílý, zkreslený, idealistický, nepraktický nebo příliš kritický. I když já se spíš těším na doplnění té „jednostrannosti“, na vzájemnou inspiraci a obohacující myšlenky.

Buď jak buď, myslím si, že naprosto mizivé procento lidí hledá tzv. „povolání“. A ještě menší procento firem nabízí možnost povolání najít. Stačí zalistovat novinami nebo probrouzdat net a člověka zavalí nabídka a poptávka „práce“ či „zaměstnání“.

Ano, „práce“ může být „povoláním“, i když sama o sobě se od povolání zcela zásadně liší. Vy, kteří jste povolání našli nebo hledáte, víte nejspíš, o čem mluvím. Smysl práce, kterou považujeme za povolání se hluboce překrývá s vnitřním nastavením člověka. Děláme něco, v čem vidíme smysl, co nás naplňuje, a proto i pohlcuje. Při takové činnosti člověka zpravidla nezajímá kolik je hodin, jestli má hlad, nebo že by měl jít na záchod. Nepřemýšlí o tom, kde byl, nebo kde by měl být. Je tady a teď. Prostě JE. Dělá to, pro co se narodil.

Hledání povolání má dva nepřátele – „rutinu” a „strach”.

„Práce“ (jak se většina z nás naučila tohle slovo chápat) je zpravidla něco, co se „musí“ (viz minulý článek). Něco co, se dělá za peníze nebo proto, aby nebyl průser. Kdo dělá práci zadarmo nebo za „almužnu“, není většinou tzv. „normální“. Věnovat se povolání, a necítit potřebu za to dostat zaplaceno, je přitom více než běžné. Člověka motivuje vnitřní šťáva, vášeň, pohlcení, … Nepotřebuje nic moc zvenku. Najít své povolání zpravidla znamená najít to, v čem je člověk nejlepší. A dělat to, v čem je člověk nejlepší, často znamená dostat za to i dobře zaplaceno.

Podstata slova „povolání“ vychází z toho, že člověka něco nebo někdo volá. Abychom povolání našli, je třeba si zprvu uvědomit, že něco takového vůbec existuje. Pak je důležité zkoušet nové a nové věci a sledovat, jak se u toho či onoho cítíme. Já osobně si myslím, že hledání povolání má dva nepřátele – „rutinu“ a „strach“. Pokud se člověk bojí vystrčit čenich a dělá stále dokola stejné věci, nezbude mu nic než pracovat. A to mi přijde škoda pro všechny z nás.

Tohle téma jsme tu už „krapet“ řešili, ale myslím, že podstatu jsme ještě nevychytali. Alespoň soudě podle těch zástupů lidí, kteří stále dokola „hledají práci“. Nebo soudě podle všech těch pracovních serverů, náborových agentur, náborových inzerátů, které trvale chrlí nabídky práce. Působí to na mě místy až jako epidemie hledání a nabízení práce. Přitom 8 z 10 lidí ve své podstatě pracovat (tak, jak většinově chápeme význam tohoto slova) nechce. Paradox, který mi už dlouho vrtá hlavou…

Podstata slova „povolání” vychází z toho, že člověka něco nebo někdo volá.

Zmiňoval jsem v úvodu, že těchto pár řádků jsem vyšvihl včera potom, co mi můj blízký člověk opakovaně vysvětloval, jak stále nemůže najít práci. To mě vždycky tak zvláštně „pohne“ k tomu, abych něco udělal. A doufám, že i moje snažení napomůže k tomu, aby víc a víc lidí přestalo hledat práci. Aby hledali povolání. A hlavně, aby přestali pracovat a začali se bavit. Aby jednoduše dělali, co je naplňuje.

Tak a jestli s vámi tyhle řádky pohly, nenechejte si své hnutí pro sebe. Děkuju vám.