Včera v noci jsme se vrátili z naší Honzíkovy cesty. Rádi! V Curychu nám ulétlo letadlo, a tak jsem na chvíli otevřel počítač. Mám z toho cestování totiž jeden silný dojem. Týká se důvěry, tedy toho základního, čím drží lidské vztahy a tím i každé přirozeně fungující lidské společenství pohromadě. Už jsem se tu o tom nejednou zmiňoval, ale tohohle tématu není nikdy dost.

Posledních šest týdnů (viz Pár postřehů z Mexika) jsme strávili na Yucatanu. Kousek od Progresa. Začali jsme dvěma týdny nedaleko Chelemu a pak se přesunuli na další čtyři týdny do bytu v domě v Uyanmitunu na druhé straně Progresa. Obě místa jsme vyměnili za náš vyšehradský byt. O tom, že tohle děláme jsem už také párkrát psal – viz např. U známých, které neznáte. Nepřestává mě to ale těšit jako ukázka možnosti si VĚŘIT. Funguje to jednoduše. Pár let jsme zaregistrovaní na HomeforExchange. Když chceme někam jet, tak těm lidem jednoduše napíšeme a navrhneme výměnu. Když chce někdo do Prahy, napíše zase nám. A pak si začneme dopisovat. A buď se domluvíme nebo ne. Zajímavý je, že se nejedná o oko za oko. V Chelemu jsme například byli 14 dní výměnou za tři noci v Praze. V Uyanmitunu jsme vyměnili měsíc v bytě o 150 metrech čtverečních za deset dní. Stejně tak i u nás byli lidi na výrazně dýl než jsme si potom vybrali my. Zajímavé je možná také to, že spíme v jejich prádle, jíme z jejich nádobí, nebo že používáme jejich toalety. A přitom žádné smlouvy, žádní právníci, žádné peníze, žádná podezření. Pouze důvěra. Ta krásná, primitivní důvěra v obyčejné lidské slovo, které prostě víme, že platí.

V jakém kontrastu byla naše včerejší a předvčerejší cesta letadlem! V roce 2011 je jasné, že vstupem na většinu letišť se z člověka stává potenciální terorista. Podobně jako třeba vstupem do Tesca nebo jiných supermarketů se z nás stávají potenciální zloději (moje zkušenost z Prahy a Říčan). Na letištích neuniknete non–stop se opakujícím hlášením typu: „Pro vlastní bezpečnost nenechávejte svá zavazadla bez dozoru!“. Věčné kontroly a všudypřítomná upozornění na  hrozbu jakýchsi útoků jakýchsi teroristů. Přesto všechno letiště Cancún patří mezi ta příjemnější místa. Jenomže cestování s dětmi na dlouhé vzdálenosti (a tedy s dětskou potravou) vystavuje člověka situacím, kdy ho geny spolehlivě tlačí do pozice zuřivé medvědice ochraňující své dítě. To, když vám před čtrnáctihodinovým letem odeberou veškeré nápoje a přesnídávky pro vaše mimino. A v letadle na vás čekají už pouze housky z plastu. To jste na zhroucení. Běžně se nám to stává při letech do/z USA a dnes z Curychu. A vysvětlení? Prý: „It is not allowed!“ nebo odzbroující „It is a procedure!“ „To se nesmí!“ nebo „To je směrnice!“ Dvě nádherné větičky, na které prostě nemáte co říct.

Čím víc nás v dětství vychovávali ke strachu z autority, tím spíš člověk svěsí hlavu a jde dál. Jsou to ale i věty, které slyší většina z nás dnes a denně z úst tisíců zaměstnanců jiných nesvobodných hierarchických organizací, kterým někdo napsal směrnici, a pak jim dal za pracovní povinnost její vynucování. Dostává mě doslova na kolena uvědomění, kolik lidí po celém světě ještě v 21.století vykonává práci tímto otrockým způsobem bez sebemenší úvahy o jejím smyslu. To, že se něco smí nebo nesmí, a proto je na to směrnice, je logickým následkem toho, že NEVĚŘÍME. A nevěřit obyčejnému lidskému slovu je v našem světě tak obvyklé, že to považujeme za normální. Není to tak úplně dávno, co se naši předci rozhodli místo lidskému slovu důvěřovat raději právnické branži. Místo plácnutí ruky jsme si tak zvolili stohy papírů popsaných nesrozumitelnými souvětími plnými povinností a výhrůžek. To je náš svět. Svět, do kterého jsem se po krátké přestávce vrátil. Svět kontroly, právníků, jištění, vyhrožování, sankcí, exekutorů, prostě nedůvěry. Díky Homeforexchange, díky cohousingu , díky různým virtuálním komunitám, kterých jsem součástí, díky coworkingu a snad nevíce díky svobodným firmám ale vím, že to jde líp. Mnohem líp. Musím říct, že tyhle kontrasty potřebuju jako sůl, abych si udržel chuť do toho, co dělám. Ty tři odstavce jsou krapet zjednodušující, ale snad je rozumět tomu, na co se snažím poukázat.

A Mexiko? Konečně jsem tam dopsal knihu. Uvidíme, co na to řeknou lidi, se kterými se to budeme snažit dostat do čitelné podoby. Zažili jsme tam (pouze) jedny neštovice. Narazili jsme tam na život, o kterém se nám ani nesnilo, a já osobně mám postřehů a uvědomění, ze kterých budu těžit ještě dlouho. Zkusím z toho i něco napsat sem na blog. Mám toho docela dost na srdci, a tak tu chci letos trávit víc času než třeba vloni.