Furt dokola stejný píčoviny

Moji rodiče i prarodiče dbali s obzvláštní pílí na to, abych se vyvaroval používání sprostých slov. Slovíčka jako píčoviny tak do mého slovníku nepatří. Přemýšlím ale, jestli to není škoda. Třeba právě píčoviny vystihnou podstatu věcí možná líp než desítky „slušných“ opisů. A tak jsem po něm dnes sáhl (mimochodem, našel jsem ho na blogu Ivana Derera).

Proč teda píčoviny? Koncem devadesátých let se začal trhat pytel s výzkumy a vědeckými pracemi na téma štěstí a my jsme tak nikdy neměli víc informací o tom, co nám rozjasňuje tváře. Vcelku nám už dochází, že práci věnujeme většinu bdělého života, na který máme (při troše štěstí) mrzkých třicet tisíc dní. Víme, že to, jak se cítíme v práci, ovlivňuje dramaticky zbytek našich životů. Začínáme mít představy o tom, jak si tu pracovní část přeorganizovat tak, aby nám poskytovala nejenom plytkou potěchu, ale i hluboký smysl, „šťávu“ a dlouhodobou radost. Jednoduše, ty informace jsou k dispozici.

Jo, informace tedy máme. Paráda. Ale místo toho, aby jich bylo všude plno, se furt dokola omílají stále stejné píčoviny o tom, jak vydělat víc peněz, přechytračit ostatní, udělat na ně dojem a urvat nějakou další medaili (další papír či certifikát) na krysím závodišti. Kecy o talentu, potenciálu, leadershipu, koučování,… to ano. Ale prázdný. Když kouknete pod pokličku, zase uvidíte jen snahu vydělat prachy, vyrůst a být velký a první.

Občas odněkud zavane svěží vítr, ale v Čechách a na Slovensku pozoruji spíše náhlé, křečovité výjimky. Někdo něco přeloží zvenku, my tady zajásáme a konec. Zpět k cukru, biči, musení, povinnostem, zákazům, trestům, vině,… ke způsobům 20. století, které jsme se tak dobře naučili ovládat.

Říkám si, jak dlouho to ještě bude trvat, než se objeví nějaké portály, konference, školení, časopisy, blogy, knihy, které se věnují tomu, jak si užít práci plnými doušky, jak ze sebe dostat, co v nás je, jak v práci být tím, kým opravdu jsme (ne jenom nějakou unylou a vystrašenou loutkou, která hraje podle firemních směrnic a zákazů).

Můžete pracovat buď pro peníze, nebo pro radost (a peníze). V našem světě převládá ten první směr. A proto se většina „know–how“ zaměřuje na tuto filozofii. PeopleComm je jedním z mála míst, které ukazuje, jak pracovat pro radost.

Zkusil jsem se rozhlédnout po trhu s pracovním (mám pocit, že se u nás pro tento svět vžilo slovo „manažerský“) know–how. A padl na mě z toho trochu smutno–osamělý pocit. A tak chci požádat, abyste se také rozhlédli a dolů do komentářů nabušili další zdroje inspirace na téma „nová práce“. Prosím! Ať je nás víc, ať se to šíří. Ať je to tak časté, že to začneme považovat za normální.

Co jsem tedy zjistil já letmým pohledem tam, kde se snaží radit s životem v práci, byznysem, řízením, vedením…

1. Zaměstnanecké přílohy deníků:
Ať už je to MF Dnes, HN, Právo nebo Blesk – dle mého názoru – s výjimkou občasného záblesku většinou žalostné rady, tipy a triky na to, jak přelstít podřízené, šéfa, kolegy a vlastně všechny ostatní, kteří stojí v cestě na cestě za úspěchem. Např.: Zvýšení platu – Jak toho dosáhnout?; Životopis si pověste na internet; Sedm kroků k lepší kariéře; Postupujte rychleji než dříve (viz scan níže) a další podobné kousky.

2. Deníky: Mrkněte třeba na tohle Práce v Česku? „… Firmy řeší problém. Čím více jejich zaměstnanců má přístup na internet, tím větší je míra jejich ‚proflákaného‘ času v pracovní době. Nežádoucí stránky často blokují. Dříve se blokovaly soukromé hovory, nyní se blokují některé stránky a webové aplikace. V dnešní našponované době, kdy firmy hlídají každý výdaj, mnoho podobných prohřešků končí i výpovědí. Určitě může jít o zanedbání pracovní povinnosti.“ Vždycky, když narazím na podobné texty, mám pocit, že čtu zprávu o výchově nepřízpůsobivé mládeže někdy zkraje 18.století.

3. Náborové servery: Samozřejmě se pokoušejí nabídnout víc než zprostředkování práce. Osobně cítím lehoučký závan čerstvého vzduchu na Jobsech. Jinak třeba Jobpilot a další – zase ty rady, tipy a triky, jak si napsat nablýskaný životopis, udělat dojem a vyšvihnout se nahoru, vydělat prachy a cestou přelstít ostatní.

4. Servery pro personalisty: Tak tady jsem hodně rozpačitý. Myslím, že zraje čas, kdy HR branže bude nucená předumat svou roli a hlavně svoje poslání ve firemním světě. HR server nabízí asi nejucelenější přehled toho, co se v českém HR děje, ale stejně převažuje starý svět s cílem dotáhnout to co nejdál.

5. Odborné časopisy: Listoval jsem Ekonomem, Eurem, HR Forem, Moderním řízením a nevím, nevím, nevím. Nenacházím nic moc nového… Co vy?

6. Konference: Moc na ně nechodím, takže netuším, ale řekl bych, že největší konferenciéři u nás jsou IIR (mrkněte taky na jejich nabídku v oblasti HR) a Top Vision. Můj dojem z toho, co vidím na webu je – furt dokola stejný píčoviny. Občas v novém kabátě, na zajímavém místě, ale… Já mám 23.9. vylézt v Bratislavě na „New Vision in HR“ a Moderní řízení pořádá v půlce října svou „HRM Conference“. Tyhle dvě akce dávají naději, že se HR-isti začnou aktivněji poohlížet po alternativách toho dnešního kryso–systému. Jsem na to zvědavý.

7. Školení a kurzy: Tohle se mi těžko soudí. Dlouho jsem v Čechách jako účastník na ničem nebyl. Jakou máte kdo zkušenost? Odrazový můstek najdete třeba zde.

8. Školy: VŠFS nebo VŠE nebo VŠEM nebo nespočetné MBA programy. Ze školy jsem vylezl dávno a od té doby se jim zatím vyhýbám. A tak ani zde nemám příliš tušení. Pouze z doslechu mám dojem, že se tu revoluce ještě neodehrála – no, spíš ještě ani nezačala. Stále jde především o papír a je to mezistanice v cestě nahoru. Jaké máte zkušenosti vy?

9. Literatura: Tady vidím zatím největší naději. Od devadesátých let i u nás vyšlo pár exkluzivních kousků, kde člověk může nasát moře vědění. Většinu toho, co nás oslovilo, boucháme průběžně do sólotripu.

10. Blogy: Na netu se ztrácím. Na pár pěkných míst jsem narazil, ale nic, co by řešilo výhradně život v práci. Tohle dělají kamarádi na Slovensku Tvorivo a Vsieti, ale jinak nevím. Pomozte, najděte.

Zdá se mi to prostě (ve své podstatě) furt stejný. A tak si myslím, že potřebujeme příklady toho, kde na to jdou jinak. Proto prosím o jakýkoli další tip.

A nezlobte se na mě za ty píčoviny (zvolil jsem to záměrně a zcela promyšleně ze studijních důvodů). A kdybyste chtěli namítnout, že já taky dokola píšu furt stejný píčoviny, tak musím připustit, že na tom něco je…

Ale vážně. Proč se honit za prachama a hekat při šplhání nahoru, když si můžeme v klidu dělat, co nás baví a naplňuje?

P.S.: A kdybyste dumali, co je to nahoře za obrázek – dostal jsem ho mailem. Někdo měl asi dlouhou chvíli, tak kreslil píčoviny ve všech jejich formách.