Dvě vzpomínky na dětství

Stanování s peřinou

Milujeme léto, milujeme tu nedostižnou vůni řek a říček, rybníku a jezer. Milujeme oheň, milujeme spát venku a poslouchat šepotu listí. Milujeme, když nás ptactvo budí a vítá do nového rána, našeho rána, našeho úžasného rána v přírodě.

A tak se moji rodiče jednoho dne rozhodli pro sblížení se s přírodou za jediné podmínky, a to neztratiti nic ze svého poctivě nabitého komfortu. Myšlenka stanování s peřinou se právě zrodila. Původní záměr přestěhovat část postele ztroskotal pro omezenou nosnost zánovní ŠKODY 1000, zelené barvy, státní poznávací značky MB 47 25. Proto na řadu přišel vozík, který běžně sloužil k transportu stavebního materiálu, sutě a hnoje.

Otec během velmi krátké doby vozík přetvořil na pojízdné sklápěcí lůžko, kde se pohodlně poskládala i čtyřčlenná rodina. Rodiče spali v hlubší části vozíku, která byla zdařile rekonstruována a ani v nejmenším nepřipomínala svého nevábného předchůdce. Děti měly privilegium spát na víku, které bylo zcela nové, vyhotovené podle návodu z časopisu „Abeceda mladého modeláře“ a zdařile připomínalo pramici našich prarodičů.

Je zvláštní, jak málo nám v minulém století stačilo ke štěstí. O co byl život dřív jednodušší… Všímáte si toho také?

Vyrazili jsme velmi plně naloženi. Škoda 1000 zelené barvy se zprvu nechtěla pohnout. Musela jsem obětovat jeden ze svých tří kufrů. I moje sestra obětovala jeden ze svých tří kufrů. Ponechali jsme doma i skládací kempinkový stolek značky Piknik se dvěma lehátky na opalování. Vyrazili jsme. Jsme na cestě. Jsme na cestě již několik hodin. Snědli jsme polovinu sekané a sklenici domácích nakládaných okurek. Překračujeme hranice a míříme směrem Bratislava.

Jsme na místě. Právě jsme dorazili do „letoviská snov“, kempu s tou nejlepší reputací v Senci. Čekáme další dvě hodiny na uvolněné místo. Chmurné myšlenky zaplavují naši mysl. Snad se ještě dnes dostaneme dovnitř? Za své vzala i druhá polovina sekané. Škoda, okurky již nejsou. Za odměnu, že jsme trpělivé, dostáváme langoš, místní specialitu potřenou česnekem.

Ale to již stavíme stan, všechny tyčky máme poctivě označené, doma několikrát odzkoušené. Stanem přikrýváme vozík, vybalujeme peřiny, polštáře, deky, osobní věci, vařič, topení, osvětlení a rádio. Zkrátka jako doma.

A jsme tu, jsme ve vysněné přírodě, nic nevadí, že kolem nás stojí stovky našemu podobných stavení, že máme své místečko u záchodků, že slyšíme divné zvuky. Jsme šťastní, jsme v lůnu přírody. Usínáme s pocitem krásného rána, plného zpěvu ptactva. Už cítíme vůni jezer, písčité pláže a borové kůry, usínáme.

Třešně za deset

Měli jsme takovou pěknou jarní trhanici. Trhali jsme všichni, celá rodina. Třešeň brzy z jara obsypaná květy měla krásné rudé plody ještě před koncem školního roku.
Česali jsme všichni. Já, sestra Eva, naši kamarádi, spolužáci a sousedé. Třešní bylo tolik, že jsme se je jednoho krásného dne rozhodli prodávat. Cedule s nápisem „TŘEŠNĚ“ a kempinkový stolek značky Piknik byly pečlivě nastraženy u místního motorestu. Zastavovalo tu hodně Pražáku. Každý si to tudy svištěl na chatu a každou neděli zpět domů.

Překypující papírové pytlíky s nápisem „10 Kčs“ lákaly každého. Nikdo ze zákazníků se nepozastavil nad rozkvětem kapitalismu v krásných letních dnech před motorestem v Bakově nad Jizerou. Nikdo nehleděl podivně na tři děti vykřikující v pravidelných intervalech „třešně, kupte si třešně“. Bylo to dobrodružství. Měli jsme moooc dobrý pocit z prvně vydělaných peněz a ještě lepší pocit ze zábavného dne. Kdo nevěří, ať tam běží, motorest tam žel už není, třešeň také zmizela. Ale až do dneška vím, jak peněz vydělat.