Dopis od Ládi

Foto: Yuheitomi

Za poslední dva týdny jsem dostal několik obsáhlých e-mailů od lidí, kteří chodí na tenhle blog. „Normálně“ chodí tak 1–4 měsíčně, kdy si někdo dá práci s tím, že napíše, co se mu líbí a/nebo, co by se dalo dělat líp. Tato psaní se ovšem liší. Nejvíce asi délkou, hloubkou a propracovaností. A navíc! V každém je také výzva k akci. Z toho mám obzvláštní radost, neboť moje potřeba spojit síly a začít svět práce měnit, vzrůstá. Uspokojení, které si beru z pouhého psaní článků a čtení komentářů, na druhé straně klesá.

A tak za každé toto psaní více než vřele děkuji! Nástroje proto, abychom se mohli pustit do práce, prioritně chystám. Ozvu se, jak jen mi to moje (a Tomáše Libicha, který tvoří náš web) kapacita dovolí. Do tohoto blogu dávám jeden z dopisů – od Ládi, kterého možná znáte z komentářů. Láďovy myšlenky, to jak popisuje svoji cestu nebo jeho postřehy okolo PeopleCommu mě zaujaly natolik, že jsem ho požádal, jestli bych jeho psaní mohl šířit. Přišlo by mi škoda, nechat si to pouze pro sebe. Snad vás jeho psaní také potěší a/nebo přiměje k zamyšlení.

Milý Tomáši,

nedávno jsem narazil na netu na stránky Peoplecommu a byla to láska na první pohled.
Po pár hodinách čtení jsem věděl, že jsem „doma“. Moc díky Tobě a všem dalším spolupachatelům za to, že tenhle neskutečně nádherný projekt spatřil světlo světa a že funguje. Nevěřil bych, že tady v tom našem prostředí může něco takového vzniknout,
ale zřejmě už věci nazrály natolik, že se to muselo stát. Vždy je to jen otázka času, kdy se „mrak naplní a musí z něj začít pršet“.

Letos mě bylo 48 let. Posledních cca 15 let se se střídavou intenzitou zabývám všemi těmi otázkami, které jsou základem a obsahem Vašeho projektu. Dospěl jsem k naprosto stejným závěrům a názorům a tohle poznání nebo prozření mi už nedovoluje být dál součástí „stáda“ (tohle slovo zde není použito s pejorativním nádechem!). Dospěl jsem k nim z opačného konce než Ty. Ty jsi se k nim prostudoval a propracoval přes tzv. úspěšnou kariéru a blahobyt, já jsem se k nim protrpěl přes přemíru neúspěchu, těžkých osobních a existenčních problémů a neschopnost najít sama sebe. Můj profesní život do mých cca 45 let by se dal nazvat přehlídkou zabitých příležitostí a talentů, často na poměrně atraktivních pozicích. V jednu chvíli už toho prostě bylo příliš a já jsem se začal ptát proč a hledat odpovědi.

Tak jsem se dostal ke všem těm do té doby nevnímaným (ale podvědomě cítěným) věcem v oblasti duchovna, filozofie, sociologie, sebepoznání, atd. Prostudoval a promyslel jsem toho dost, ale nejsem žádným odborníkem a znalcem v ničem z toho. Ani nechci být. Chvilku jsem pobyl u buddhismu, chvilku u Oshoa, chvilku tam či onde, abych nakonec zakotvil u Advaity a „Tady a teď“. Pochopil jsem základní věci a zorientoval jsem se ve svém dalším směřování a to mně stačí. Nemám potřebu jít dál do hloubky, teď už stačí „jen“ se to učit žít a dávat do kontextů. Zastavil jsem díky tomu nekončící řadu problémů a průšvihů a uvědomil si základní prapříčinu toho všeho, což byla nízká sebedůvěra, žádné sebevědomí, mindráky až sociální fobie a z toho plynoucí sebedestruktivní myšlení a chování. Bohužel nepostihlo to jen mě samého, ale především moji rodinu, které jsem v takovém stavu nedokázal být oporou.

Můj život se začal měnit k lepšímu, hodně jsem se změnil a dál se měním já sám. Snažím se ještě zachránit, co se dá, aby moje frustrace z prohrané většiny života nebyla tak velká. Před několika roky jsem nastoupil na místo vedoucího jednoho originálního projektu. Jsem cosi jako projektový manažer. Já tomu ale říkám „Ferda mravenec, práce všeho druhu“. Šel jsem do toho s velkým nadšením, velkými ideály a velkými plány. Bohužel postupně všechno tohle chladlo a chladne.

Během doby nastoupilo a brzy odešlo dost šikovných lidí, projekt jde ztuha a trpí částečně autokratickým a direktivním způsobem myšlení a řízením majitelů firmy. Když pročítám pracovní revoluce, v mnohém tam naši firmu poznávám. Nechci to ale vzdát, bojuju a snažím se o alespoň částečnou změnu podmínek. Výsledky jsou ale zatím bohužel mizivé. Generální problém je v tom, že vedení firmy nedokáže přilákat a udržet „stavitele katedrál“. Když už někdo takový přijde, oni ho sice částečně rozpoznají, vítají, ale v praxi se k němu chovají mnohdy jako k přerovnávači cihel. Potom suplují a berou na sebe spoustu provozních záležitostí, kterými by si vůbec nemuseli zaneřádit hlavy, kdyby důvěřovali lidem a nechali je volně dělat podle svého. Samozřejmě nestíhají a nemají čas zamýšlet se nad zásadními věcmi. I tohle je jeden z důvodů, proč mě Peoplecomm tak moc oslovil. Když už jsem překonal sebe a našel potenciálně skvělé místo pro seberealizaci, zase jsem narazil na tohle.

V jednu chvíli, když moje frustrace ze zpackaného života byla zvlášť velká, vynořila se mně v mysli otázka, jestli to všechno špatné co jsem prožil, bych nemohl nějak zúročit. Napadlo mě proč neudělat z negativa pozitivum a v nějaké formě to nevyužít pro pomoc lidem. Abych je na svém příkladu varoval před stejnými chybami a pomohl jim rozpoznat příčiny problémů a cestu z nich. A v mnou těžce a pozdě ale přece poznaných širších souvislostech pomoci nacházet (se vší pokorou a skromností) skutečné hodnoty a opravdový smysl života. Ukazovat na fatální absurditu současného stavu myšlení a žití v tzv. „civilizovaném světě“.

Dospěl jsem k rozhodnutí založit a psát blog. Sepsal jsem si jeho plánovaný obsah, jednotlivé rubriky a začal jsem promýšlet a psát první články. Když se teď na ten seznam rubrik podívám, mám pocit, že jsem jej z větší části opsal z Peoplecommu. Jsem moc rád, že jsem Vás našel včas a že jsem svůj blog nestačil spustit. Jednak to v daném týmu a s Vašimi osobními předpoklady a kvalitami děláte nesrovnatelně lépe než bych to býval dělal já a jednak pochybuji o smyslu toho dělat něco podobného, pokud je tady Peoplecomm. Nemá smysl znovu „vynalézat kolo“.

S ohledem na to, co jsem napsal výše o své současné práci a situaci, cítím, že se blížím ke své další křižovatce. Stále častěji se ptám, jestli má smysl a naději další boj tam, kde jsem, nebo zda popojít dál k sobě a ke svobodě. Mým snem je hudba. A nejvyšší hodnotou svoboda – sám si rozhodovat o svém čase, o svém úspěchu. Je mi jasné, že nedojdu ke spokojenosti, dokud nebudu dělat v tom, co mě láká a baví. Už už jsem si myslel, že to mám, ale o úspěchu tam rozhoduje někdo jiný než já a to je problém.

Německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel kdysi řekl, že „Dějiny světa, to je pokrok ve vědomí svobody“. A opravdu – když si promítneme historii lidstva od nevolnictví až k dnešnímu trendu individualizace čehokoliv, je pravdivost jeho závěru víc než zřejmá. V našich životech není vyšší hodnota než svoboda seberealizace člověka po všech stránkách. Celý vývoj k tomu zřetelně spěje a myslím, že se v tom skrývá řešení všech současných velkých problémů lidstva, které se nám zdají být neřešitelné. A i když z pohledu momentální situace jednotlivce to tak často ještě nevypadá, jsem v tomhle optimista. My hodnotíme svoji situaci vždycky jen podle okamžitého osobního stavu a pocitu. To jsou ale v historickém kontextu zlomky vteřiny. Až když se na to všechno člověk podívá z nadhledu delšího historického úseku, je trend a důvod k optimismu jasný.

A nakonec chci, Tomáši, ještě zareagovat na Tvoje občasné stesky v komentářích pod články. Prosím, nenech se odradit tím, co si možná někteří lidé myslí o projektu a Vaší práci, o Vás.

Nazve-li Tě někdo snílkem a bláznem, ber to jako poklonu. „Blázni“ vždy hýbali světem. A nesuď ohlas, úspěšnost a dopad té práce podle aktivity či pasivity čtenářů v diskuzích. Znám to ze své zkušenosti, také v práci buduji web, kde komunikujeme s našimi spolupracovníky a příznivci.

Z nich je všeho všudy asi 5 (!), kteří se tam pravidelně k něčemu vyjadřují, píší komentáře, apod. Přes všechny snahy a výzvy se mně nepodařilo ty další pohnout k podobné aktivitě. Když potom s nimi ale mluvím osobně, tak zjišťuju, že na web chodí a o věcech přemýšlí. Ne každý má potřebu, schopnost a motivaci psát. Ale do těch hlav to jde a o to jde! Nedali jste si lehký úkol a nelze čekat, že Vás všichni rychle pochopí. Ale jednou se to stane a ta práce bude mít nepředstavitelný dopad. Pozitivní znamení změn nejen v oblasti pracovní jsou už vidět všude, visí to ve vzduchu. Nebude to za měsíc, ani za rok, je to běh na dlouhou trať. Jste vizionáři v tom nejlepším slova smyslu a ti to neměli nikdy snadné. Moc se mně líbí tenhle citát, připomeň si jej vždy, když budeš mít pochyby :

„Nejdřív Tě budou ignorovat. Pak se Ti budou smát. Pak proti Tobě budou bojovat. Potom zvítězíš!“ M. Gándhí

Hodně štěstí Tomáši a moc, moc držím všechny palce, co mám!

Srdečně zdraví Láďa