Snímek obrazovky 2013-03-20 v 9.22.19 AM

Mnozí lidé dělí práci na „dobrou“ a „špatnou“. A tu špatnou prý někdo dělat musí. Můj názor na tuto problematiku je jiný. Zkusím ho zformulovat do následujících řádek. K napsání mě přiměl jeden článek na internetu. Zde je úryvek:

….. Ještě jednou kohokoliv uslyším, jak chození do kanclu označuje za „krysí závod“, tak mu papulu secvaknu sešívačkou. Bude to brzo: co chvíli se dozvídám, že jen hloupí lidé běhají v kolečku. Ti chytří mají čtyřhodinový pracovní týden, svobodu v práci, byznys postavený na své vášni… Ty plky mě unavují, protože vidím, jak málo místa ve freelancerském nebi je. Někdo taky musí vyrážet ve čtyři ráno s rolbou na zasněžené silnice nebo od pondělí do pátku pacientům odstraňovat polypy z konečníků…..

Já osobně jsem používal a ještě občas používám termín “krysí závod” (viz např. moje zpověď) jako termínu pro nevědomé porovnávání se s druhými a v důsledku toho pro bezhlavé chození do práce, ke které nemáme vztah především proto, abychom si za to následně koupili věci, které nám v očích druhých zajistí přijetí. Myslím si, že tento styl života není prospěšný – ani pro jednotlivce (většina těchto lidí pociťuje nedostatek smyslu lidské blízkosti a radosti) ani pro společnost (dnešní množství zbytečné práce a spotřeby se podepisuje stále viditělněji na životě většiny z nás).

Žijeme v roce 2013, v Evropě. V tomto kontextu považuji vnímání práce jako čehosi povinného, co se dělá především za peníze, za škodlivé. Stále častěji slyším, že je to i neuctivé. Jako první, možná druhá, generace totiž “máme čas” na to, abychom pře-nastavili chod lidstva udržitelnějším směrem (více jednoty a méně rozdělení, více spolupráce a méně konkurence, více budování a méně destrukce,…). Na rozdíl od předchozích generací (už) nejsme nuceni běham po lesích a shánět potravu, či se skrývat v úkrytu ze strachu před nepřízní počasí, útokem dravé zvěře nebo nepřátel. A to do velké míry díky našim předkům. Právě to dnešní „prožírání“ a ničení toho, co oni vybudovali přijde stále většímu počtu lidí neuctivé. Mně též. Proto si si přeji, aby co možná nejvíc lidí nalezlo odvahu postavit svůj profesní život na svých přednostech, tj. především na dovednostech a zápalu (viz Jak si vytvořit práci?). Stejně tak si přeji, aby co možná nejvíce podnikatelů dokázalo přebudovat své firmy tak, aby v nich mohli žít a tvořit lidé (ne, aby v ní přežívaly lidské zdroje/stroje). Myslím si, že dnes si ještě můžeme vybrat. Brzy již nebude zbytí.

Jakoukoli práci je možné dělat ze třech možných důvodů. Buď ji děláte na prvním místě a) pro peníze, b) pro uznání ostatními, c) proto, že v ní vidíte vyšší smysl. To určující vliv na to, zda je tato práce (pro vás) dobrá či špatná.

Jestli se někdo rozhodne pro freelancing, pro založení firmy či se nechá zaměstnat považuji za podružné. Stejně tak, zda zvolíme „4-hodinový pracovní týden“, práci v kanceláři nebo naopak v kanálech, v nemocnici či na silnici je rozhodnutím každého z nás bez nutnosti vlivu na kvalitu práce. Co považuji za podstatné je to, že na práci je možné nahlédnout trojím způsobem podle toho, proč se člověk rozhodl pracovat. V případě, že pracuje proto, aby na prvním místě uspokojil své základní potřeby, zajistil sobě a případě své rodině, střechu nad hlavou a další ne-zbytnosti, potom chodí do práce. Je možné pracovat též proto, že primárně „budujeme kariéru“ a uspokojujeme si tak primárně potřebu přijetí ostatními. A je též možné v práci hledat zdroj smyslu a užitku pro ostatní. V tom případě se práce stává po-voláním či posláním. Pokud je pro nás práce “prácí” či „kariérou“, potom platí velmi často rozdělení na „dobrou“ a „špatnou“. Kdo by chtěl odstraňovat polypy nebo odhrnovat sníh za pár korun?

Ač se to nezdá, naše myšlenky vytvářejí naši realitu. Pokud si myslíme, že práce se dělí na „dobrou“ a „špatnou“, máme pravdu. Jestli si myslíme, že práce povýšená na poslání, je vždy „dobrá“, máme také pravdu.

V případě, že se práce překrývá s naším posláním, toto rozdělení přestává existovat. Jestliže milujete léčit druhé, pečovat o ně, uzdravovat nemocné, potom „odstranění polypů“ pro vás bude nejspíše vysoce naplňující činností, neboť vy už neodstraňujete polypy, nýbrž léčíte druhé. Milujete-li pomáhat ostatním a navíc vás pohlcuje řízení auta, potom nejspíš nebudete „odhrnovat sníh“, nýbrž dělat maximum proto, aby se ostatní řidiči mohli co možná nejbezpečněji dostat, kam potřebují. Stejně tak v případě provozu veřejných záchodků můžete „být hajzlbábou“ nebo v této práci nalézt smysl tak jako např. Valérie (viz příhoda o stavitelích katedrál). Zametání chodníku může být bezduchá, tupá (=špatná) práce nebo snaha, aby se ve vaší čtvrti dobře a zdravě žilo. A tak dál…

Jak už to bývá to, co si myslíme utváří náš svět. Naše myšlenky vytvářejí naši realitu. Můj zmiňovaný kamarád pohlíží na práci jako na práci, případně kariéru a z nějakého důvodu ho pohled na práci jako na poslání či povolání rozčiluje. Škoda jeho. Škoda naše. Můj názor. Jaký je váš? Proberme to!