Renča Ptáčníková z ostravské Vivy mi položila deset otázek pro jejich měsíčník. Některé mi doteď vrtají v hlavě (nejsem si totiž moc jistý odpověďmi), a tak jsem si říkal, že by je mohl ocenit i někdo jiný. Pokud jste se o VIVě ještě nedoslechli (divil bych se), mrkněte na mě. Když jsem tam vloni vkročil poprvé (a zatím naposledy), přišel jsem si tam jako v ráji. Příští středu 10.4. tam budu na přednášce v rámci projektu Peníze, nebo život?. Tak se tam třeba s někým uvidíme :-).

1) Jsi můj první online kouč skrzeva blog tvé společnosti Peoplecomm, ke které jsem se před 10 lety jako mladá „manažerka“ dostala. Byla jsem tehdá na blond, celá uměle reklamně vyšlechtěná létala po světě a hledala o co tady vlastně všem vůbec jde. Na tvém blogu jsem „to“ našla. Jiný pohled jsi měl už tehdy, byl mi blízký, hledal si pro lidi „svobodu“. U svobody jsi zůstal. Vydal jsi několik knih a prezentuješ Svobodu v práci. Co se za těch 10 let u Tebe změnilo?

Pár vrásek navíc, o něco míň vlasů,… :-). Máme dvě děti (od 2005 a 2010) a s nimi o dost jiný život než před nimi. Přišel jsem o babičku a o dědu, našel své životní téma, pocítil potřebu zakořenit a po létech kočování konečně nacházím domov. Potkal jsem hromadu skvělých lidí a též si splnil pár dětských snů (třeba napsat vlastní knížku nebo si zkusit zaběhnout maraton). A vlastně jsem se zčásti odnaučil snít a začít žít – zde nebo zde. Snad také o trochu víc rozumím životu (a sobě), ale podstata mého života zůstává nejspíš stejná.

2) Někde jsem četla, že  tvůj vlastní příběh tě dovedl k přemýšlení o tom, proč žít a pracovat jinak, než je tomu u většiny populace. Pamatuješ si, co přesně ti tehdy došlo?

Sám nevím, co přesně mělo vliv na co. Myslím, že nejvíc mě “rozhodila” všechna ta léta „mimo“… především v Rusku, Holandsku, USA a v záp. Africe. Postupem času se všechno to, co jsem do té doby považoval za samozřemost, začalo rozpadat. Co bylo do té doby samo-zřejmé, nebylo najednou vůbec zřejmé. Časem jsem si všiml, že jsem už asi nodobro “mimo” (většinové uvažování). A tak nezbývalo, než pokusit se postavit si svůj vlastní svět. Podle svého.

3) V Ostravě se s Vivou snažíme podpořit svobodu změnou myšlení, projekty a koučinkem. Narážíme občas na příběhy lidí, kteří se nám s tímhle vysmějí. Jde např. o skupiny s nižším příjmem, kdy žena samoživitelka živí dvě děti, pracuje v hypermarketu u kasy a o svobodě v práci se jí může jen zdát. Co bys dělal v její situaci, co by byla jedna jediná věc, kterou bys jí poradil?

Těžko se mi ta situace představuje. “Samoživitelství” považuji za podobné selhání systému jako třeba bezdomovectví. Myslím si, že my lidé máme v DNA potřebu a schopnost navazovat a rozvíjet vztahy, pečovat jeden o druhého a nezištně, opravdu milovat. Díky tomu jsme v minulosti prežili. To, že máme dnes samoživitelky, bezdomovce nebo závisláky všech druhů (vč. statisíců lidí na „práškách“ – zde) je z mého pohledu chybou v „matrixu“. Když by takový človek o moji radu stál, nejspíš bych poradil na chvíli zastavit, rozhlédnout se po druhých lidech, nalézt spojence (rodinu, přátele a další blízké lidi) a o ně se opřít. Zadruhé zapřemýšlet, k čemu má opravdový vztah, tedy co ráda dělá a také, co vlastně umí, za co by ji druzí mohli zaplatit. A potom (postupně) začít hledat formu obživy a hlavně zivota, která bude alespoň trochu naplňující a udržitelná.

4) Svobodu v práci můžeme chápat různě. Spousta manažerů ji může vidět jako anarchistickou, vymykající se kontrole. Přeci jen, klasické autoritářsky vybudované firmy s nízkými rozhodovacími pravomocemi dávají manažerům „jistotu“. Drží své zaměstnance „na uzdě“ či „při zemi“, všechno má pravidla a firma může „bezproblémově“ fungovat. Ty ale nestojíš na druhé straně, jak jsem se dívala, svoboda v práci má taky pravidla. Můžeš jich pár nastínit?

Se svobodou totiž problém není. Tu máme v sobě od narození. A většina lidí umí být (za určitých okolností) svobodná, tj. myslet, dělat a říkat, co chtějí. Potíž je se zodpovědností. Jsme společenský tvor a míra naší svobody tudíž záleží na tom, kolik nám ji druzí dají. A dají nám ji dlouhodobě zpravidla tolik, kolik my jim dáme z-odpověd-nosti, tj. jak dobře dokážame odpověd-ět na jejich potřeby. Je to takový výměnný obchod, který mi lidé mezi sebou non-stop provádíme. To je, dle mého, základní princip (těch principů je víc – 10 principů). Konkrétní pravidla jsou už na každé jednotlivé skupině lidí. I ta nejsvobodnější skupina bez společných pravidel fungovat nemůže. Na rozdíl od totality se však na nich shodují všichni členové skupiny. Jednou z funkčních metodik (souborem pravidel a zásad) pro svobodnou spolu-práci je např. SCRUM.

5) Jak vnímáš vývoj současné společnosti? Jak se ty osobně v ní cítíš?

Vážím si bezprecedentního zrovnoprávňování menšin a obecně míry svobody, které jsme zatím dosáhli, i když bych si samořejmě přál, kdybychom to už zvládli sami, bez „velkého bratra“. Jásám z technologického pokroku a z mnoha objevů vědy. Kapital-ismus považuji za nejlepší dosaženou formu uspořádání společnosti, především z úhlu pohledu uvolnění kreativního potenciálu většiny lidí. Jeho dnešní podoba mě však stále častěji leká. Je to systém, který zcela plíživě dokáže mnoha lidem na jedné straně zajistit neuvěřitelnou hojnost a nadbytek všeho a na straně druhé – výměnou – z nich nadělat tupá kolečka systému, který mají pramalý vliv ovlivnit. Jsem velmi nervózní z hamižnosti, nepoctivosti, umělohmotnosti, soupeření, devastace a celkového nevědomí systému jehož hlavním cílem je maximalizace kapitálu. Žít v systému, ve kterém se většina lidí předhání v tom, kdo vlastní víc (se všemi důsledky na zdraví, pocity důvěry a planetu), mi vůbec nedělá dobře.

Můj oblíbený Thomas Friedman jednou napsal, že hlavním problémem našeho dnešního světa je to, že v něm žije příliš mnoho Američanů (ve smyslu životního stylu, tedy konzumu). Všimněte si, že ať jedete z Los Angels, Hamburgu, Prahy, Káhiry nebo z Káráčí všude vidíte stejný obrázek – obří nákupní centra, kancelářské budovy, fast food restaurace, benzínky a nakonec staletní městečka. A mezi městy a satelitními městečky nekonečné šňůry aut. Když by si dnešních sedm miliard lidí chtělo sáhnout (a že chceme) na americký živ. styl, potřebovali bychom pár planet s nedozírnými důsledky. Téma přelidění a změn klimatu sleduji intenzivně asi patnáct let a upřímně mě opouští optimismus.

6) Máš rodinu, děti. Nestrhává tě někdy tvé poslání právě opačným směrem, tedy směrem do práce? :)

Strhává. Vždycky strhávalo. A vždy bude strhávat. Snažím se házet kotvy. Péťa (moje manželka), děti, rodiče, kamarádi, zahrádka, běhání…. to jsou ty první věci, které se snažím mít v kalendáři ještě předtím než tam začnou padat pracovní věci. Daří se mi to? Nedaří. Ale nevzdávám to.

7) Kdy se cítíš šťastný?

Snažím se už léta žít život tak, že „jsem“, ne abych „měl“. Snažím se tedy život stavět na první místo, teprve potom přichází starost o něj. A kdy se cítím šťastný? Myslím, že když jsou šťastní lidi okolo mě. Když jsem ve skupině blízkých lidí a můžeme si dělat, co chceme, spolu i každý zvlášť. Když je život v rovnováze. Ne-štěstí naopak pociťuji, když vnímám bezpráví, plýtvání, sociální nerovnost, vykořisťování. Je to něco z dětství. jsem na to citlivý. Jinak se cítím celkem naplněný.

8) Ty a výchova. Jaký jsi táta?

Naše Valérie říká: “Dobrej a hodnej”. Já nevím. Nejsem se sebou v této roli vůbec spokojený. Své děti samozřejmě miluju. Daří se mi s nimi (a díky nim) být často v „dětském světě“. Myslím si ale, že bych s nimi mohl více „žít“. Příliš často si všimnu, že „žiju vedle“ spíš než „s nimi“. Např. moje tělo je doma, ale myšlenky lítají bůhvíkam. Makám na tom. Jinak v roli táty selhávám především v hlídání hranic. To mi nejde. S tím jsem se nenarodil. Není pro mě větší dřiny.

9) Kdybys začínal podnikat teď, duben 2013, šel bys do toho?

S mým dnešním vědomím? 100%. Bůhví ale, jak bych se na svět díval po skoro dvaceti letech v zaměstnaneckém poměru (Začal jsem pracovat v roce 1994. Když bych v roce 2001 neodešel a seděl tam dodnes, bylo by to příští rok už 20 let). Možná bych byl tak otupělý a zhýčkaný, že by mě to ani nenapadlo. Možná bych měl dvě hypotéky, tři leasingy a byl z toho tak rozklepaný, že bych nenašel odvahu. Moje vnitřní potřeba svobody byla ale vždy natolik ne-zadupaná, že by mě to nejspíš přinutilo odejít.

10) Na závěr tě poprosím o nějaký tvůj silný zážitek, příběh, životní poznání, které tě vedlo a dovedlo až sem. A poděkuju :).

Často přemýšlím o tom, že pokud bych v 18-ti neodjel do Ruska, nikdy bych nedostal tu školu života, kterou jsem zažil tam. Ta jejich strašidelná a z dnešního pohledu paradoxní, totalita, uber-prázdné obchody, šmelení, odporná samogonka, skvělý kamarádi z celýho světa a celková nutnost řídit si najednou vlastní život,… Myslím, že Rusko byla dokonalá výhybka. Pár facek a probuzení. Škoda, že jsem tenkrát neuměl psát. Byla by z toho skvělá kniha. Vtipná, k pláči a k neuvěření.