Steve Jobs, zakladatel a šéf Apple, zakladatel a významná postava v životě Pixar Animation Studios, člověk který ovlivnil naše životy více, než si to dokážeme uvědomit. Už je to dva roky, co se postavil před absolventy jedné z nejlepších univerzit světa (Stanford), aby promluvil o svém dosavadním životě. Je to jeden z lidí, které obdivujeme za jejich schopnost sdělit myšlenku. Jednoduše, do hloubky a obvykle tak, že nadchne. Tento projev je možná staršího data (2005). Myslíme si ovšem, že stojí za připomínku neboť může velmi, velmi pomoci se zodpovězením otázky: Peníze nebo život!?. Na projev se buď podívejte nebo si přečtěte jeho český překlad.

Je pro mě ctí, že mohu být s vámi při vaší promoci na jedné z nejznamenitějších světových univerzit. Nikdy jsem na univerzitě nepromoval. Abych řekl pravdu, nikdy v životě jsem nebyl promoci blíž než jsem zrovna teď. Dnes bych se s vámi rád podělil o tři příběhy z mého života. To je vše. Nic zvláštního. Jen tři příběhy.

První příběh je o spojování bodů.

Řádného studia na Reedské Univerzitě jsem zanechal po prvních šesti měsících, i když jsem se na ní dalších 18 měsíců zdržoval, než jsem skutečně odešel. Proč jsem toho nechal?

Začalo to ještě dříve, než jsem se narodil. Má biologická matka byla mladá, neprovdaná vysokoškolská studentka, která se rozhodla mě dát k adopci. Měla jasnou představu o tom, že bych měl být adoptován vysokoškoláky, takže vše zařídila tak, abych byl po porodu adoptován právníkem a jeho manželkou. Až na to, že když jsem se narodil, tak najednou zjistili, že vlastně chtěli holčičku. Takže mé rodiče, kteří byli na čekací listině, vzbudil uprostřed noci telefonát s dotazem: “Máme tu nenadále chlapečka – chcete ho?” “Samozřejmě,” odpověděli mí rodiče. Má biologická matka později zjistila, že má matka neabsolvovala vysokou školu a můj otec neabsolvoval ani střední školu, a odmítla podepsat konečný souhlas s adopcí. Nechala se obměkčit až za několik měsíců, když jí mí rodiče slíbili, že půjdu studovat na univerzitu.

A tak jsem o 17 let později šel studovat na univerzitu. Naivně jsem si ale vybral vysokou školu, která byla skoro tak nákladná jako Stanford, a veškeré úspory mých rodičů z dělnické třídy se rozplývaly v mém školném. Po šesti měsících studia jsem nedokázal ocenit jeho hodnotu. Neměl jsem představu, jak naložit se svým životem a nebylo mi ani jasné, jak by mi univerzita mohla pomoci si tu představu utvořit. Přitom jsem utrácel celoživotní úspory svých rodičů. Rozhodl jsem se tedy odejít a doufal jsem, že to dobře dopadne. Tehdy jsem z toho měl dost hrůzu, ale když se ohlédnu zpátky, bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Ve chvíli, kdy jsem opustil řádné studium, jsem mohl přestat s docházením na přednášky, které mě nezajímaly, a začít navštěvovat jen ty, které vypadaly zajímavě.

Ve chvíli, kdy jsem opustil řádné studium, jsem mohl přestat s docházením na přednášky, které mě nezajímaly, a začít navštěvovat jen ty, které vypadaly zajímavě.

Nebyla to jen romantika. Neměl jsem kolejní pokoj, takže jsem přespával na podlaze u přátel, sbíral jsem lahve od koly a za vratné zálohy 5 centů za láhev si kupoval jídlo; vždy v neděli večer jsem šel přes město 7 mil pěšky, abych ve svatyni Hare Krišna dostal své jediné slušné jídlo v týdnu. Miloval jsem to. A řada zkušeností, na které jsem narazil, když jsem následoval vlastní zvědavost a intuici, se později ukázala být neocenitelná. Dám vám jeden příklad:

Reedská univerzita měla v té době asi nejlepší výuku kaligrafie v zemi. Každý plakát, každá nálepka na šuplíku po celém univerzitním areálu byly vyvedeny krásně ručně vyvedeným písmem. Protože jsem opustil řádná studia a nemusel jsem navštěvovat běžné přednášky, rozhodl jsem se navštěvovat hodiny kaligrafie. Naučil jsem se druhy písma serif a sans serif. Naučil jsem se, jak přizpůsobit vzdálenost mezi písmeny jejich kombinaci, a co dělá skvělou typografii skvělou. Bylo to nádherné, historické, umělecky propracované způsobem, jaký věda nedokáže zachytit – a mě to fascinovalo.

Nic z toho nemělo naději na praktické uplatnění v mém životě. Ale když jsme o deset let později navrhovali první počítač Macintosh, všechno se mi vrátilo. A všechno jsme to taky použili při navrhování Macu. Byl to první počítač s krásným písmem. Kdybych býval na vysoké škole nenavštěvoval tyto jediné přednášky, Mac by nikdy neměl výběr fontů a proporčně odsazené písmo. A protože system Windows prostě okopíroval Mac, je pravděpodobné, že by je neměly ani osobní počítače. Pokud bych neopustil řádné studium, nikdy bych býval nenavštěvoval hodiny kaligrafie a osobní počítače by bývaly neměly ty úžasné fonty, které mají. Tehdy na univerzitě nebylo samozřejmě možné ty body spojit. Ale o deset let později už to bylo nad slunce jasné.

Pokud bych neopustil řádné studium, nikdy bych býval nenavštěvoval hodiny kaligrafie a osobní počítače by bývaly neměly ty úžasné fonty, které mají.

Opakuji, že nelze body spojovat při pohledu vpřed; to je možné, jen díváte-li se nazpátek. To znamená, že musíte věřit, že se ty body nějak pospojují v budoucnosti. Musíte v něco věřit – ve svou odvahu, osud, život, karmu, v cokoliv. Tento přístup mě nikdy nezklamal a změnil můj život.

Můj druhý příběh je o lásce a o ztrátě.

Měl jsem to štěstí, že jsem už v mladém věku našel to, co jsem měl rád. Woz a já jsme s Applem začali v garáži mých rodičů, když mi bylo dvacet. Tvrdě jsme pracovali a v průběhu deseti let Apple vyrostl tak, že se z nás dvou v garáži stala společnost s obratem 2 mld $ a s více než 4000 zaměstnanců. Bylo mi zrovna třicet; o rok dříve jsme uvedli náš nejlepší výtvor – Macintosh. A pak jsem dostal padáka. Jak vás mohou vyhodit z firmy, kterou jste sami založili? Když se Apple rozrůstal, zaměstnali jsme člověka, o kterém jsem se domníval, že je velmi nadaný, aby se mnou firmu řídil – a v prvním roce nebo tak nějak šlo všechno hladce. Ale potom se naše vize o budoucnosti začaly rozcházet a nakonec jsme se rozešli úplně. Když k tomu došlo, představenstvo společnosti se přiklonilo k němu. Takže jsem ve třiceti vypadl ze hry. A to velmi veřejně. Středobod celého mého dospělého života byl pryč; bylo to zničující.

Pár měsíců jsem vůbec nevěděl, co dělat. Měl jsem pocit, že jsem zklamal celou předchozí generaci podnikatelů – že jsem upustil štafetový kolík, když na mě byla řada. Sešel jsem se s Davidem Packardem a Bobem Noycem a pokusil jsem se jim omluvit za to, jak jsem to zpackal. Byl jsem veřejný ztroskotanec a dokonce jsem uvažoval o útěku z údolí. Ale najednou mi pomalu začalo svítat: stále jsem měl rád, co jsem dělal. To, co se stalo v Applu, na tom vůbec nic nezměnilo. Byl jsem odvržen, ale pořád zamilovaný. A tak jsem se rozhodl začít znovu.

Tehdy jsem to neviděl, ale stalo se, že můj vyhazov z Applu byla ta nejlepší věc, která se mi mohla přihodit. Tíhu úspěchu nahradila lehkost nového začátku a méně jistoty o čemkoliv. Osvobodilo mě to, takže jsem mohl vstoupit do jednoho z nejtvořivějších období svého života.

V průběhu příštích pěti let jsem založil společnost jménem NeXT, další společnost jménem Pixar a zamiloval se do úžasné ženy, jež se stala mou manželkou. Pixar vytvořil Toy Story , první počítačově animovaný celovečerní film na světě, a je dnes nejúspěšnějším animačním filmovým studiem na světě. V pozoruhodném sledu událostí koupila společnost Apple NeXT, já jsem se vrátil do Apple a technologie, již jsme vyvinuli v NeXTu, se stala jádrem současné renesance Applu. A Laurene a já máme báječnou rodinu.

Můj vyhazov z Applu byla ta nejlepší věc, která se mi mohla přihodit.

Jsem si jistý, že nic z toho by se nestalo, kdybych nedostal vyhazov z Apple. Ten lék chutnal odporně, ale pacient ho nejspíš potřeboval. Občas vás život vezme po hlavě cihlou. Neztrácejte víru. Jsem přesvědčený, že mě drželo nad vodou to, že jsem měl rád, co jsem dělal. Musíte si najít něco, co mate rádi. To platí jak pro práci, tak i pro partnery. Vaše práce bude naplňovat větší část vašich životů; jediný způsob, jak být skutečně spokojený, je dělat to, o čem věříte, že je skutečně skvělá práce. A jediný způsob, jak dělat skvělou práci, je milovat, co děláte. Pokud jste to ještě nenašli, hledejte dál. Nepřestávejte. Tak jako u všech otázek srdce, sami poznáte, až to najdete. A tak jako u všech důležitých vztahů je to s léty čím dál tím lepší. Tak hledejte, dokud to nenajdete. Nepřestávejte s tím.

Můj třetí příběh je o smrti.

Když mi bylo sedmnáct, četl jsem citát následujícího znění: “Budete-li žit každý svůj den, jako kdyby to byl váš poslední, téměř jistě to jednou bude pravda.“ Udělalo to na mě velký dojem; od té doby se posledních 33 let každé ráno dívám do zrcadla s otázkou: “Kdyby byl dnešek posledním dnem mého života, chtěl bych udělat to, co se dnes chystám udělat?” A kdykoliv byla odpověď v příliš mnoha po sobě následujících dnech “ne”, věděl jsem, že musím něco změnit.

Mít na paměti, že tady brzy nebudu, je pro mě nejdůležitějším nástrojem, který znám, když dělám v životě zásadní rozhodnutí. Protože téměř všechno – veškeré vnější tlaky, hrdost, strach z neúspěchu a překážek – to všechno tváří v tvář smrti odpadne – a zbyde jen to, co je skutečně důležité. Pamatovat na to, že umřete, je podle mě ta nejlepší cesta, jak se vyhnout pasti obav, že něco ztratíte. Nazí už jste. Není důvod nenásledovat hlas svého srdce.

Asi před rokem mi byla diagnostikována rakovina. Ráno v 7:30 jsem byl na prohlídce, která jasně prokázala nádor na mé slinivce. Ani jsem nevěděl, co to slinivka je. Lékaři mi oznámili, že tento typ rakoviny je téměř určitě nevyléčitelným, a že bych měl žít ještě tak tři až šest měsíců. Můj doktor mi poradil, ať jdu domů a dám si do pořádku své záležitosti – což je v lékařské řeči kódové označení k přípravě na smrt. Znamená to pokusit se říci svým dětem během několika měsíců všechno, co jste měli v úmyslu jim říct v průběhu příštích deseti let. Znamená to zařídit všechno tak, aby to pro vaši rodinu bylo co nejsnadnější. Znamená to se rozloučit.

S touto diagnózou jsem prožil celý den. Večer toho stejného dne mi provedli biopsii, při které mi prostrčili endoskop krkem, žaludkem a do střev, a jehlou mi ze slinivky odebrali několik buněk z nádoru. Byl jsem pod sedativy, ale moje žena, která u toho byla, mi řekla, že když lékaři prohlédli buňky pod mikroskopem, dali se do pláče, protože zjistili, že nádor je velmi vzácná forma rakoviny slinivky, která je léčitelná operací. Prodělal jsem tu operaci a teď jsem v pořádku.

To bylo nejblíž, co jsem se dostal na dosah smrti – a doufám, že nejblíž i pro několik dalších desetiletí. Ten prožitek mi dovoluje vám říct následující slova s o trochu větší jistotou než v době, kdy pro mě byla smrt čistě intelektuální představou:

Nikdo nechce zemřít. Dokonce ani lidé, kteří se chtějí dostat do nebe, nechtějí zemřít, aby se tam dostali. Přesto je smrt destinací, kterou máme všichni společnou. Nikdo jí ještě neunikl. A tak to má být: Smrt je pravděpodobně nejrafinovanějším vynálezem Života. Je to prostředník Života pro změnu. Čistí staré, aby udělala místo novému. Zrovna teď jste to nové Vy, ale jednou – a není to tak daleko – se postupně stanete tím starým a budete odstraněni z cesty. Zní to dramaticky, ale je to pravda.

Váš čas je omezený, tak jej neztrácejte tím, abyste žili život někoho jiného. Nenechte se chytit do pasti dogmatu – a to je žít s důsledky myšlení jiných lidí. Nenechte svůj vlastní vnitřní hlas utopit v hluku názorů jiných. A co je ze všeho nejdůležitější: mějte odvahu následovat své srdce a intuici, které už samy vědí, čím doopravdy chcete být. Všechno ostatní je podružné.

Když jsem byl mladý, vycházela publikace The Whole Earth Catalog (Katalog celého světa), jedna z biblí mé generace. Vytvořil ji chlápek jménem Stewart Brand, v Menlo Parku nedaleko odsud – a dal jí do vínku poetický nádech. Bylo to koncem šedesátých let, před dobou osobních počítačů a DTP, takže se tvořila za pomoci psacích strojů, nůžek a polaroidu. Bylo to jako Google v papírové podobě, 35 let před příchodem Googlu: bylo to idealistické a plné skvělých nástrojů a pozoruhodných názorů.

Stewart a jeho tým vydali několik čísel Katalogu celého světa a když se přirozeně vyčerpal, vydali jeho poslední číslo. Bylo to v polovině sedmdesátých let a mě bylo tolik, kolik je teď vám. Na zadním obalu byla fotografie venkovské silnice brzy ráno, silnice, na které by ti dobrodružnější z vás mohli stopovat. Pod tím byla slova: “Zůstaňte hladoví. Zůstaňte blázny.” Byl to jejich vzkaz na rozloučenou, když končili. Zůstaňte hladoví. Zůstaňte blázny. A to jsem sám sobě vždycky přál. A dnes, kdy končíte své studium, abyste začali něco nového, přeji vám totéž.

Zůstaňte hladoví. Zůstaňte blázny.

Všem vám velice děkuji. (zdroj:http://www.stanford.edu/; http://mujmac.cz/)