V návaznosti na úvahu o systému z minulého týdnu tu mám jeden čerstvý postřeh. Včera jsme se s holkama vrátili z chaty od rodičů v Orlických horách. Bylo tam po nulou a provozovatelé místních vleků spustili letos poprvé svá sněhová děla. Mě u toho napadla jedna malá podobnost ve fungování moderních vlekařů, zemědělců a manažerů.

Přijde mi, že ve světě, ve kterém vládne příroda a univerzální zákonitosti, se lyžuje, když je sníh. Rostliny rostou tak, jak jim to je od přírody dáno a lidé pracují především proto, aby byli druhým užiteční a aby se sami cítili spokojení.

V našem dnešním světě však  nějakou chvíli příroda nevládne (alespoň si to většina z nás myslí). U moci je člověk. Nežijeme už proto, abychom byli druhým užiteční, ale proto, abychom byli úspěšní. A úspěch je v naší části světa především ekonomická veličina. Víc za míň, kdo z koho a trvalý růst je tak často lepší než férově, přiměřeně, společně či zodpovědně. A tak se na stále větším počtu sjezdovek zasněžuje od prvních mrazíků až do jara a nezřídka se i svítí… provozovat vleky večer je prý ekonomicky výhodné. To všechno v době, kdy se na mnoha místech planety úzkostlivě debatuje o tom, že dochází voda, nebo že objem CO2 v atmosféře nebyl nikdy v historii měření vyšší…

Vlekařům stále častěji nestačí přírodní sníh, a proto používají sněžná děla. Mnohým zemědělcům nevyhovuje, jak rostou rostliny, a proto používají umělá hnojiva a herbi–, pesti–, fungi– a jiné cidy. Tradičním manažerům nevyhovuje, jak lidé pracují, a proto používají odměny, bonusy a benefity.

Když jsem se na to díval, vzpomněl jsem si na náš život mezi polema (tři roky jsme žili na venkově) a já měl možnost pozorovat, jak náš dům ze všech stran objíždí několikrát ročně cisterny s různými umělými hnojivy, herbi–, fungi–, pesti– a jinými cidy. Kdo jste z města a nevíte, tak takhle to vypadá:

Dnešní zemědělství (a zpracování potravin – tzv. chemopotraviny) se pro mnoho lidí stalo především byznysem a tedy to první, o co tam jde, je zisk. A zisk je o to větší, o co víc se zabije tzv. škůdců a tzv. plevele a všechno se to pořádně „přifoukne“ hnojivy. To, že pak přicházíme o zdroje vody (my jsme z naší venkovské studny vodu pít nemohli) a že pak „bojujeme“ s rakovinou, s problémy imunity a jinými moderními peklíčky, si už většina z nás nespojí. A mnozí dnešní zemědělci už nemají ponětí o tom, co se naši dědové učili od svých předků, tj. především o přirozených zákonitostech pěstování plodin (viz dnes např. permakultura).

Když je něco časté, považujeme to za normální. A normální je ze své podstaty neviditelné. A přestože normální může být destruktivní a lidskému životu neprospěšné, nedivíme se tomu.

Na úplně stejném principu jako moderní vlekaři nebo chemo–zemědělci staví i moderní management. Přirozené by bylo zorganizovat práci tak, aby lidé mohli dělat, co je naplňuje. Tedy to, v čem jsou dobří, co je baví a co je pro druhé lidi užitečné. Peníze by pak byly vyjádřením protihodnoty práce, ne hlavním důvodem proč pracovat. Jenomže my se už od šesti let věku učíme dělat, co nás nebaví, výměnou za známky a později za peníze. Učíme se též věřit tomu, že jsme „nikdo“ a že teprve potom, co to daleko dotáhneme, budeme „někdo“. A tak místo toho, abychom každý dělali, v čem jsme nejlepší a co nás naplňuje, dělá více než osm z deseti z nás, co nás nebaví. A proto je nás třeba „hnojit“ (po vzoru zmiňovaných chemo–zemědělců) pomocí odměn, bonusů a benefitů (viz např. kosti).

A víte, jak je to s lidskou myslí… Když je něco časté, začneme to považovat za normální. Normální je ze své podstaty neviditelné. A normální pak s klidem může být i destruktivní a lidskému životu neprospěšné. Nedivíme se tomu. Akceptujeme to. Já si ale myslím, že mnohdy ke škodě většiny z nás.