Předevčírem jsem si zaběhl vídeňský 1/2 maraton. A nemůžu si pomoct, mně tyhle běhy přijdou neuvěřitelně inspirativní (viz např. Postřehy z 1/2 Jeruzaléma nebo Postřehy z 1/2 Prahy). Kromě všech všech těch endorfinů a radosti (ale i bolesti) nasbírám pokaždé hromady postřehů na téma svobody a štěstí. Z Vídně zkusím čtyři.

1. Naše hranice? Často přemýšlím o tom, na co mám a na co nemám. A také o tom, jak na to přijít. Sport je, myslím, parádní příležitostí si na svoje limity sáhnout a zjistit, kde jsou a třeba se pokaždé překvapit, jak málo se známe – zjistit, že jsou třeba úplně jinde, než jsme si mysleli. Já totiž běhám, „abych to uběhl“. Snažím se nesoutěžit, trénuju, když mě doma pustí, sám, podle chuti. To znamená, že se do tenisek čas od času nedostanu třeba dva týdny v kuse. A proto tyhle 21–kilometry běhám tak okolo dvou hodin. Předevčírem jsem doběhl za 1:44, což je na mě raketový :–). Tentokrát jsem měl hodinky a „soutěžil jsem“. „Závodit“ bylo jiné než „jen tak běžet“. Život s hodinkama je jiný než ten bez hodinek. Všimli jste si? Ale to téma nechám na jindy. Mně spíš překvapilo to tempo. A říkám si, kde jinde v životě se ještě takhle dokážu překvapit? Kde jinde bych mohl přijít na to, na co mám. A testuju svoje hranice vůbec dost?

2. Zrcadlové neurony? Když o tom dumám, myslím, že mi k tomu tempu pomohly nejenom hodinky, ale především moje „zrcadlové neurony“. Určitě je znáte. Je to takový ten mechanismus v naší hlavě, který nám pomáhá cítit, co cítí druzí lidé, naladit se na ně a dělat, co dělají. A těch 36 tisíc běžců a údajně na 400 tisíc diváků kolem trati vytvořilo takovou vlnu nadšení a euforie, že na ní jednoduše nebylo možné si „nezasurfovat“. Připomnělo mi to (pokolikáté už?), jak důležitá je v životě podpora, povzbuzení, přijetí a pochvala. A říkám si, proč je ve sportu „klání na domácí půdě“ výhodou? A říkám si, jak si i jinde v životě (nejenom tom pracovním) domácí půdu vytvořit? Půdu, na které se s lidmi okolo snažíme přistihnout při tom, co děláme dobře? Protože pak je tam vlna. A na vlnách se surfuje úplně jinak než na klidné nebo naopak na rozbouřené hladině.

3. Bundy, trika & rukavice. Tohle mě fakt dostalo… Bylo mizerný počasí. Startovali jsme v 9:00 a v tu dobu bylo něco pod deset stupňů a mělo pršet. Většina lidí tedy byla v bundách, mnozí v dlouhých kalhotách, v čepicích a v rukavicích. Když se to dalo do pohybu, začaly z davu tyhle svršky masově létat nebo prostě jen tak padat na zem. A že to často byly parádní věci. Připadalo mi to, jako by Hudy rušil prodejnu… Přišlo mi zajímavý, že pro ty lidi bylo lepší to zahodit než ovázat okolo pasu nebo strčit do kapsy. Zdá se mi, že pohodlí je prostě hodnota číslo 1 našeho „vyspělého“ a bohatého světa. Myslím si, že se máme mnohem líp než prasata v žitě. Přemýšlím, kolik lidí prostě nepřemýšlí o tom, co to obnáší vyrobit a (k zákazníkovi) dopravit jednu bundu či jeden pár rukavic. Nebo, že na to třeba musí vydělat v práci, která je nebaví… Zajímavé.

4. Milujte mě! Na tohle téma se v souvislosti se svobodou v práci zaměřuju poslední dobou víc než dřív. Fascinuje mě při sportovních a kulturních událostech pozorovat všechno to korporátní předvádění se v obecné snaze vylepšit si imidž. Předevčírem to byla především akce OMV a Erste, hodně tam byla vidět Coca–Cola a různý farma firmy. V davu s námi dokonce běželo několik lékovek (lidi převlečený za tuby s práškama). Pokud jste neslyšeli, poslechněte si Simona Sinka (viz video níže), který o tomhle tématu krásně vypráví. Od 8:43 – zhruba minutu mluví o tom, jak si firmy zjistí, o co jde zákazníkům, a pak se podle toho snaží chovat. Ne podle toho, v co věří, ale podle toho, co chtějí zákazníci. Myslíte si, že vášní OMV, Erste nebo Coca–Coly je podporovat sport a zdraví? Že to dělají ze svého přesvědčení? Nebo to dělají, aby si lidé spojovali jejich služby či výrobky s něčím pozitivnějším, než je pouhé vydělávání peněz? Čím víc to studuju, tím víc se kloním k tomu druhému. A víte, co s námi dělá, když se někdo snaží být někým, kým není…? Mimochodem postřeh k tématu: „Stav CSR v českém rybníčku“.

Tolik k Vídni. Byli jsme tam už od čtvrtka s rodinou – tady je pár fotek. A já včera, po týdnu „nicnedělání“, odstartoval pracovní maraton. Tohle mě čeká příštích sedm dní:

  1. Dnes odpoledne o svobodě v práci s pražským AISECem. Těším se na ně. Prý to jsou megasympaťáci.
  2. Středa 18:00 – 20:00 – přednáška na téma práce ve 20. a 21. století na ČVUT v Praze. Stejná, kterou jsem měl předminulý týden v pár moravských městech, tedy o tématu, na které píšu knihu.
  3. Čtvrtek celý den s ATMedia na stejné téma jako ve středu na ČVUT – práce dřív a dnes.
  4. Pátek dopoledne na Inner Winner, v pražském Vzletu. Nejdřív bych chtěl v pár minutách vysvětlit, co má kbelík (včera jsem si ho byl koupit) společného se štěstím a pak na návazném workshopu máme 90 minut na téma, kterému se věnuju ve středu a čtvrtek.
  5. V pondělí jdu do HUBu na Jamie Naughton. Jako účastník.
  6. V úterý máme předposlední workshop z řady Setkávání ke svobodě. O bodu 5. a 6. jsem už psal – viz Svoboda a Zappos v HUBu.

Třeba se někde uvidíme! Mějte se príma.