Jel jsem minulý týden na schůzku. Stojím v tramvaji číslo 6 a přijíždíme od Národního divadla na Újezd. Pražská klasika, okolo nás tisíce aut. Z toho dvě před námi na „našich kolejích“. Řidič tramvaje, jak je zvykem, zazvonil. Modrý Ford se okamžitě uhnul doprava. Za to červené Ferrari vyjelo na koleje přímo před tramvaj odhadem pět metrů před námi. Řidič tramvaje zkusil ještě tak dvakrát, třikrát zazvonit a vždy když to udělal, řidič Ferrari zastavil. Tahle kratochvíle trvala dobrou minutu, spíš dvě. Než jsem vylovil telefon, už to bylo skoro u konce (viz video dole). Ale hned jsem si vzpomněl na Alain de Bottona (viz úryvek v úvodu), který tak pěkně popisuje, proč si mnozí z nás kupují věci, jako je například auto typu Ferrari.

Mě ten náš systém fascinuje. Ve zvířecím světě (i v pravěko–lidském) bylo a je nutné, aby vůdce byl autoritou pro ostatní. V dnešní době je možné si autoritu koupit. Pokud si člověk přijde „malý“, stačí si koupit třeba Ferrari (a případně sem tam zablokovat nějakou tramvaj) a hned si přijde „větší“. Stejně tak si můžeme koupit tisíce jiných věcí, které nás reklamní kouzelníci naučili považovat za symboly společenského postavení a které dokáží zvýšit v očích ostatních naši hodnotu. A není nutné, aby to byl honosný dům, jachta či luxusní vůz. Stačí hodinky, kabelka či tričko se správným logem. Kromě toho si můžeme „před“, „za“ či „pod“ jméno napsat pár písmenek a i tím se parádně (v očích ostatních) zvětšit, zvýznamnit, prostě zviditelnit.

Většinová společnost stále ještě učí naše děti věřit tomu, že budou hodnotné teprve potom, co to „daleko dotáhnou“. A to „daleko“ do velké míry definuje schopností koupit si drahé a mnohdy neužitečné věci, které jsme se naučili považovat za symboly důležitosti.

Je mi z toho poněkud smutno. Je mi smutno z toho, že tolik lidí učí své děti věřit, že jsou „nikým“ a že teprve, když to „daleko dotáhnou“, stanou se „někým“. A že „stát se někým“ je hlavní úlohou jejich života.

A co je to „být někým“? V očích mnoha lidí je ideálem právě ten, kdo si může koupit například Ferrari a hromadu podobných věcí. Pro mnohé lidi je to stále ještě okolo dvaceti odsezených let v zastaralém vzdělávacím systému, který promarněná léta vyznamenává ještě zastaralejšími tituly. Říkám si, jak dlouho můžeme ještě tolerovat toto bezbřehé plýtvání, kdy většina lidí nedělá to, v čem jsou nejlepší (= to z čeho bychom my všichni měli největší užitek), ale to, co si (bláhově) myslí, že napraví jejich pochroumané sebe–vědomí. Přál bych si, abychom tento systém, který prospívá přibližně jednomu procentu populace této planety prohlédli a změnili.

Změníme?