Co si vybrat? Čepel nebo rukojeť?

Foto: kmevans

Nůž slouží nejčastěji k řezání. Pokud chci, aby řezal ještě lépe, nabrousím ostří. Vcelku logické, ne? Co kdybych to ale zkusil jinak!? Co takhle vzít tu druhou, tupou část čepele a trochu ji přibrousit? Pravděpodobně by to šlo maličko hůř, ale s trochou vůle to musí jít. A co to zkusit s rukojetí?

Možná nelogické, ale co kdyby!? Mnoho nožů má kovovou část do rukojeti zalisovánu, tak proč to nezkusit? Té vůle budu potřebovat násobně víc než při broušení tupé části, ale když vydržím, i zde se výsledek musí dostavit. A tak brousím a brousím až možná narazím na ocel.

Proč brousit rukojeť nebo tupou část čepele, když je přibroušení ostří tak přirozené a tudíž jednoduché? Proč tedy většina z nás věnuje více energie tomu, aby přibrousila své rukojeti a tupé části čepele? Proč, jinými slovy, častěji odstraňujeme slabé stránky, než že bychom se věnovali posilování toho, v čem už jsme dnes dobří? V nožířské terminologii 40% z nás brousí rukojeť . 35% lidí neostří vůbec a pouze 25% se věnuje broušení ostří (zdroj: Marcus Buckingham research).

Aby nůž řezal, většina z nás nebrousí rukojeť, ale ostří. Tak proč to nedělat stejně i jinde v životě.

K čemu to vede? K šedi a průměru. Od dětství nás zásobují jedním ideálem toho, co bychom měli dělat a jak se chovat. Broušení rukojeti nebo snaha odstranit své chyby a nedostatky byla vždy základním stavebním kamenem naší výchovy a vzdělání.  Chybělo nám pochopení toho, že pokud se člověk narodil jako nůž (a jeho talent tedy tkví v řezání a bodání), vařečku nebo paličku na maso z něho neuděláme i kdybychom se na hlavu stavěli.

A život je přece dost krátký na to, abychom ho strávili opravováním toho, co příroda (nebo bůh) vytvořili. Využijme toho, co už existuje, místo toho, že to necháme ležet ladem a budeme tvořit to, co neexistuje!? Ta cesta – „broušení čepele“ je snažší, kratší a užije se na ní více radosti.