Dostaly se ke mně dva texty. První ukazuje na mnoha příkladech to, jak se od nás začíná stěhovat práce tam, kde ji udělají laciněji. Druhý text upozorňuje na fakt, že už 1/5 zaměstnanců dnes pracuje za životní minimum (a že se tedy i jejich práce nejspíš brzy přesune jinam). Já byl o víkendu ve svém rodném lanškrouně, sídle mnoha továren, továrniček, montoven a montovniček (tolik typických pro naší část světa dnešní doby). Slyšet a pozorovat, jak tam většina lidí pracuje v třísměnném provozu (24 hodin denně, 7 dní v týdnu) na smlouvu na dobu určitou (zpravidla na pár měsíců) za (běžných) 11 tisíc korun měsíčně mě bolí a leká.

Jak přistupujeme v našem dnešním světě k práci? Menšina – říkáme jim „zaměstnavatelé“ – ji vytvoří. Většina – těm říkáme „zaměstnanci“ – ji potom hledá a vykonává (když ji najde). Jedním z klíčových principů (post)industriálního byznysu je standardizace. Na pracovní pozice je tak možné nahlédnout jako na jakési standardizované otvory se závity, do kterých se poté šroubují šrouby (zaměstnanci) správných velikostí (mimochodem jedním z pracovních názvů mé knihy Peníze, nebo život? byl „Šroubek č. 13“ :-)). Zásadní roli v tomto systému hraje vzdělávací systém, jehož hlavní úlohou je přetvořit lidi (s jejich potřebami, radostmi, smutky,…) ve šroubky (výkonné, efektivní, bezchybné a ideálně bez emocí). Výsledkem procesu přetváření je „kvalifikace“.

Jak v našem světě přistupujeme k práci? Menšina – říkáme jim „zaměstnavatelé“ – práci vytvoří. Většina – těm říkáme „zaměstnanci“ – práci potom hledá a vykonává (když ji ovšem najde).

Může se ale stát, že se situace změní a o „šroubky“, které opustily náš vzdělávací systém (jenom české vysoké školství prý „vyplivne“ ročně na 85 000 nových „šroubů“) přestane být zájem. Co je obecně přijímaným receptem na podobnou patálii? Tzv. re-kvalifikace. Šroubky č.8 nejdou na odbyt, je třeba ze sebe udělat třeba „čtrnáctky“. O ty je teď prý zájem. Je třeba se re-kvalifikovat. Přesně toto doporučení mě zaujalo a zároveň vylekalo v prvním zmiňovaném textu s názvem „Pětině zaměstnanců v Česku hrozí chudoba„.

Píšu a mluvím o tom furt. V systému, ve kterém jsou peníze na prvním místě je třeba především minimalizovat náklady a maximalizovat výnosy. Proč by měl práci dělat drahý český dělník, když ji někde v tramtárii zmáknou za pakatel? Jinými slovy: bude hůř. Práce tak, jak ji známe ubývá a dál bude ubývat. A dělat ze sebe šroubky (pracovat na kvalifikaci a pak třeba na re-kvalifikaci) je, dle mého nejpokornějšího názoru, pláč na hodně špatném hrobě. Práci je třeba přestat hledat a místo toho si ji vytvořit (tím spíše, že vytvoření si práce nebylo nikdy v historii snadnější). A to tak, že bude stát na důlku, tedy ne pouze na tom, že ji umíme, ale i na tom, že nás opravdu baví či ideálně i pohlcuje.

Práce se v našem systému stěhuje tam, kde ji udělají levněji. Tahle změna není za rohem nebo na cestě. Je tady. Připravme se na to.

Už jsem tu psal, že tahle změna není za rohem nebo na cestě. Je tady! Pro dokreslení mrkněte na následující kus textu, který ke mě dorazil mailem. Nevím, kdo je autorem, nezkoumal jsem detaily, ale přijde mi, že upozorňuje právě na tuto změnu:

Mochov východně od Prahy byl dlouhá léta považován za místo, odkud k českým hospodyňkám plyne mražená česká zelenina. Pokud dnes do Mochova  zavoláte a budete chtít hovořit s někým, kdo má na starost výrobu, neuspějete. „To musíte volat do Rakouska, veškerá výroba se  přesunula  tam, tady je už jenom obchod“, říká do telefonu spojovatelka. A skutečně. Výrobky, které jsou dnes v obchodní síti stále prodávány pod  značkou  Mochov, respektive Mochovská zelenina, mají na obalu připsáno Made in  Austria. Nadnárodní koncern Ardo o přesunu výroby obchodní partnery Informoval v listopadu loňského roku. Podobných příběhů najdeme celou řadu, psány jsou jak přes kopírák. Během letošního  roku zcela ukončil v Česku výrobu i koncern Unilever. V povltavských  tukových závodech v Nelahozevsi dostalo výpověď přes šest stovek lidí. Výsledkem je, že všechny rostlinné tuky, které z Nelahozevsi do českých kuchyní putovaly (Perla, Flora, Rama, Hera) jsou dnes dováženy z  jiných evropských závodů. Týdeník Ekonom se zajímal, odkud k nám míří například Hera, Tradiční surovina pro vánoční cukroví. Místem výroby  jsou polské Katowice, uvádí mediální zástupce Unileveru Martina Janebová. Z Polska se na český trh dovážejí i některé cukrovinky s logem pražské čokoládové hvězdy Orion, zrozené v roce 1896. Dnes z produkce švýcarského koncernu Nestlé. Konkrétně Oplatka  Delissa. Tajné  informace? U některých firem je cítit, že o tomto tématu se baví jen  velmi nerady. Když chtěl týdeník Ekonom do koncernu Tchibo informaci o  aktuálním místě výroby kávy Jihlavanka, nejprodávanější kávy na našem  trhu (která se kdysi skutečně pražila v Jihlavě, ale v roce 2005 se výroba přestěhovala do Vídně), odpověď nedostal. Výrobní závody máme ve  více zemích, ale konkrétní místa nesdělujeme, uvedla PR manažerka české pobočky Tchibo Eva Kadlecová. Na  zaslané otázky nereagoval ani švýcarský koncern Hero, který na český trh uvádí dětskou výživu pod tradiční značkou Sunar. Z údajů na obalech  lze ale dovodit, že aktuálním místem původu je převážně Velká Británie, u některých produktů Španělsko. Přitom ještě do roku 1999 se Sunar vyráběl v Zábřehu na Moravě. Zákazníci v supermarketech si těchto  přesunů většinou ani nevšimnou, protože na obalech informace o původu chybějí či je zde uvedeno pouze Made in EU. Navíc řadě spotřebitelů je možná ukradené, kde se co vyrábí. Jedno by  jim to ale být nemělo. ,,Kdo tady jednou bude platit daně, z čeho  ten  stát bude žít a kde lidi seženou práci,když se všechna výroba přesune pryč?“ táže se prezident Potravinářské komory ČR Miroslav Toman. Z těchto důvodů komora chce, aby se informace o místě Výroby na obalech  povinně zveřejňovaly. Klamání spotřebitele? Kdo by neznal televizní reklamu o Pepovi ze středočeských Sedlčan? Plísňový sýr prodávaný pod  značkou “Sedlčanský Hermelín” je další ze stálic českých ledniček. Jaké  překvapení na zákazníky asi čeká, když zjistí, že některé šarže pocházejí z Polska. Týdeník Ekonom se opakovaně snažil od zástupců firmy  Bongrain získat k celé věci nějaké stanovisko. Bez úspěchu. Výrobce  přitom nijak neomluví, že polská výroba je výrazně menšinová a dochází k ní jen tehdy, když česká mlékárna kapacitně nestíhá. Alespoň tak zní  neoficiální odpověď jednoho z manažerů. V Polsku se dnes ale  částečně vyrábí I některé sýry Lučina, další tradiční produkt sedlčanských mlékáren. Skupina Bongrain v tom ale není sama. Konkurenční Francouzský koncern Bel, který od roku 2000 vlastní Želetavskou sýrárnu na Třebíčsku, používá podobné praktiky. Část tavených sýrů –  chlubících se  více než stoletou značkou Želetava – vyrábí na Slovensku. Konkrétně v Michalovcích. České značky z ciziny, to není jen záležitost potravinářského průmyslu. Například autobaterie Akuma se dnes vyrábějí v Itálii (veškerou výrobu tam z Mladé Boleslavi přesunul italský koncern Fiamm,  který  Akumu ovládl v roce 1998). Tužky pod značkou Koh-I-noor vyrábí  impérium rodiny Břízových nejen v Česku, ale i v Rusku, Bulharsku a  Číně. Výroba zápalek Solo se ze Sušice přesunula do Indie, elektrospotřebičů  ETA zase do Číny. Altruismus nečekejme. Vraťme se ale k hypotetickému importu škodovek z Číny. Filiálka Volkswagenu v Šanghaji už vyrábí modely Fabia, Octavia a Superb a v roce 2013 přibude I Yeti. Čína je už pro Škodovku největším trhem. Letos by tam mělo být prodáno 180 tisíc  vozů. Nynější šéf Škodovky Winfried Vahland v minulých dnech uvedl, že Škodovka bude zvažovat i dovoz levnějších čínských autodílů pro výrobu v  Evropě. Kolik už zbývá k tomu, aby se do Evropy vozily celé čínské škodovky, nejen díly? Mzdové náklady mluví jednoznačně ve prospěch čínských dělníků…

A „fór“ na závěr. Pivo s nápisy jako „Brewed in Plzeň, Czech“ se prý z části vyrábí v Polsku. Poznávacím znaménkem jsou kódy na etiketách. Rozluštění je prý toto: LA – země původu Polsko. LC a LD Plzeň (viz níže).