Cesta nahoru a cesta k sobě

Foto: iiruseva

Do PeopleCommu jsem se pustil na konci roku 2001, po půl roce bloumání Latinskou Amerikou. Podnětem pro ten výlet byla zpráva lékařů, že jsem si uhnal únavový syndrom. Příčinou jejich diagnózy byla nejspíše má překotná snaha uspět v prostředí, do kterého jsem nepatřil, tzv. cesta nahoru (více níže).

A to je asi nejpodstatnější důvod, proč dělám, co dělám. PeopleComm pro mě byla vždy cesta k lepšímu porozumění lidské podstatě a šťastnému životu. Tak abych se už neuhnal a abych přitom pomohl i jiným od stejného osudu. I proto, že to bylo vždy hledání, jsme nikdy nevytesali do kamene, co že to vlastně děláme a za co u nás lidé utrácejí své peníze.

Léta jsme používali slovíčko „leadership“.

Na cestě „nahoru“ se věnujeme zejména tomu, co nás posune tzv. „výš“ a/nebo co bude vypadat dobře v životopise.

Postupem času nám ale začalo docházet, že vedení druhých i sebe sama má poněkud hlubší podstatu, než jsme si mysleli. Pokud nemá být naučenou opičárnou, běžnou v dnešních firmách, je nutné, aby vycházelo zevnitř, z podstaty každého konkrétního člověka.

Proto jsme leaderhip „pohřbili“ a místo něho si položili otázku: „Peníze nebo život!?“ Jakékoli heslo, motto či slogan by však byly prázdné bez příslušné filozofie.

Ta se v našem případě za léta existence PeopleCommu prakticky nezměnila, přestože jsem ji za tu dobu popisoval už více než desetkrát. Do velké míry jsem se však vždy snažil nalézt správný úhel pohledu a hlavně srozumitelné příměry i slova.

K zatím poslednímu pokusu jsem se odhodlal letos na Nový rok (1. 1. 09).

Velmi, velmi mě zajímá, jak moc je to pro vás srozumitelné a také přitažlivé. Proto to dávám i sem do blogu.

Bojím se říci: „Těším se na diskuzi!“, abych to nezakřikl a aby vůbec nějaká byla. Buď jak buď ocením jakýkoli názor. Moc vám předem děkuji!

Stejný text (včetně obrázků) naleznete na – filozofie.

Na život se můžete podívat jako na cestu mezi bodem N – narození a Ú – úmrtí. Tato dvě místa jsou jedinými povinnými zastávkami. Zbytek cesty je na každém z nás. A máme dokonce na výběr – zjednodušeně ze dvou možností: můžeme se vydat „nahoru“, nebo tzv. „k sobě“.

Cesta nahoru

Cestou nahoru se snažíme o co nejlepší společenské postavení a s tím související ohodnocení i prestiž. Děláme pak zejména to, co nás posune tzv. „výš“ a/nebo co bude vypadat dobře v životopisu. Ostatní nás podle toho posuzují a tak ještě posilují naši motivaci k dalšímu postupu, přestože už třeba dále ani šplhat nechceme.

Na cestě „nahoru“ se věnujeme zejména tomu, co nás posune tzv. „výš“ a/nebo co bude vypadat dobře v životopise.

Tento způsob se podobá výstupu na žebřík. Co příčka, to pozice – obdivované nahoře, opovrhované dole. Firmy, které fungují v tomto systému, se podobají pyramidě. Na vrcholku sedí nejčastěji generální ředitel, pod ním je několik úrovní prostředních, menších a malých šéfů. Na poslední příčce pak žije tzv. „řadový zaměstnanec“.

Základem života v tomto systému je porovnávání se a soutěž. Kde je soutěž, tam je obvykle jeden či málo vítězů a mnoho poražených. Lidé, kteří stoupají nahoru, jsou úspěšní do té míry, do které se jim podaří vyšplhat. Ale protože nedělají, co je baví a naplňuje (ale to, co je posune výš), ne vždy jsou šťastní. Této cestě se také často přezdívá „krysí závod“.

1. Co je mé nadání? 2. Co mě opravdu baví? 3. Kdo potřebuje to, co mi jde a baví? Jsou tři hlavní otázky, které si kladou ti, kteří jdou po cestě „k sobě“.

Cesta k sobě

Může se stát, že neusilujeme o prestiž a obdiv ostatních. Necítíme tak potřebu šplhat po společenských či firemních žebřících. O to větší máme prostor dělat, co nás baví. Čím více děláme, co nás baví, tím větší je pravděpodobnost, že jsme v tom dobří. A čím je člověk lepší v tom, co dělá, tím větší je šance, že mu za to někdo zaplatí.

Firma, která staví na této filozofii, se spíše než pyramidě se spoustou žebříků vedoucích na špici začíná podobat hřišti s jasně stanovenými rolemi a odpovídajícími kompetencemi.

Podstatou této filozofie je maximální využití potenciálu všech zúčastněných a spolupráce. Mnohé výzkumy ukazují, že spolupráce (v porovnání se soutěží) vede v konečném důsledku k lepším výsledků, pocitům naplnění a tak i k větší míře štěstí.

1. Jaké mám nadání? 2. Co mě opravdu baví? 3. Kdo potřebuje to, co mi jde a co mne baví? To jsou tři hlavní otázky, které si kladou ti, co jdou po cestě „k sobě“.

Hlavní rozdíl mezi oběma cestami je tedy to, čím se člověk během života zabývá. Ti, co směřují nahoru, berou cokoli, co je posune výš. Ti na cestě k sobě hledají, co jim jde a co je baví. Možná jste sami na sobě okusili, že když člověk tráví dostatečné množství času tím, co ho baví a naplňuje, věčné dilema Peníze nebo život? z života postupně vymizí.

Veškeré naše zájezdy vycházejí právě z této filozofie. Ať už při vedení sebe sama nebo druhých se vždy snažíme ukázat podstatu „cesty k sobě“. Tím nejobecnějším cílem je pak pomoci účastníkům vyhnout se loupežnickému dilematu „Peníze nebo život!?“ a žít plný a šťastný život (viz výše).