Bože, jak moc bych chtěl být nula!

Foto: Soul101

Lidstvo se odpradávna (na většině míst naší planety) organizovalo pyramidálně. Na vrcholu stál náčelník, král, vůdce, generál, velitel. Pod ním pak byla řada stupínků, které vedly od vrcholu až na zem. Čím výše (a tedy blíže vůdci), tím větší moc, možnosti, odměna a úcta ostatních. Čím níže, tím menší odměna, více povinností, často i opovržení.

Pyramida byla pravděpodobně nejviditelnější v armádě. Od generála po pěšáka ubývaly vojákům pecky na výložkách, zjednodušovala se uniforma, zhoršovaly se podmínky a zvyšovalo nebezpečí. I dnešní firmy se drží stále stejných principů, tj. i zde naleznete pyramidu. Zcela běžně se mluví o tzv. nejvyšším šéfovi, nejvyšším vedení, o těch nahoře, top managementu nebo o boardu. Na druhou stranu hovoříme o řadových zaměstnancích, o „těch dole“, o plebsu či o pěšácích.

Firemní personalisté a jiní architekti organizačních schémat, struktur a grafů pak definují úrovně, bandy, zóny, levely… Jednotlivé stupínky pyramidy pak nejčastěji odlišují čísly. Úroveň velkého náčelníka – šéfa, tj. generálního ředitele, CEO, správní rady, boardu, je nejčastěji 0 (méně často 1). Další úrovně se poté odvozují od náčelníka. A hovoří se o –1, –2, –3, –4,… tedy o „mínus jedničkách“ až „mínus x-kách“. Ve firmách běžně slyším věty typu: „On si to může dovolit, protože je to mínus dvojka“. Nebo „Já na to nemám nárok, protože jsem zóna sedm“.

Snažíme se to dotáhnout vysoko. Nejvyšší pozice jsou však nejčastěji označovány číslem nula. Většina z nás se tak celý život snaží stát se nulou. No řekněte, není to legrace?

Systém pyramidy, ve které se stoupá vzhůru, do určité míry funguje – dává totiž věcem potřebný řád. Při podrobnějším zkoumání však zjistíte několik úsměvných paradoxů. Snad největší spočívá právě v naší touze dotáhnout to co nejvýše. Začínáme na pozici pěšáků, „mínus x-ek“, prostě řadových zaměstnanců, a toužíme se vyšplhat vysoko, ideálně úplně nahoru. A jestliže nejvyšší pozice je nula, potom se většina z nás celý život snaží stát se nulou. No řekněte, není to legrace?

Jak smutně úsměvný je systém, kdy nás od pondělí do pátku tahá z postele budík, abychom běželi do kanceláře. Tam sedíme na poradách, na kterých nechceme sedět, posíláme maily, které ostatní mažou, nebo prezentujeme lidem, kteří nás nechtějí poslouchat. A protože většinu času neděláme, co nás baví, ale to, co nás posune do vyšších příček firmy, jsme nevrlí a unavení. Těšíme se na pátek. O víkendu se snažíme dohnat, co jsme během pracovní honičky zanedbali, jenže v neděli odpoledne nás začíná bolet břicho a v pondělí to začíná nanovo. Zase ten starý známý krysí závod, jehož cílem je dotáhnout to co nejvýš.

Naštěstí už i u nás potkávám lidi, kteří se nesnaží za každou cenu vydrápat nahoru, ale spíše si hledají správné místo. Třetí houslista velkého orchestru tak neusiluje o pozici dirigenta, ale snaží se propracovat na místo prvního houslisty, protože to je to, co mu jde a co ho baví.