"Perceived locus of causality"

Foto: Bear Clause

Kamarád mi vyprávěl příhodu, která se stala u nich na vesnici. Pojednává o odpadcích, ale ve své podstatě o motivaci.

Všiml si totiž, že při pravidelném svozu odpadu má většina obyvatel kromě plné popelnice i hromádku (někdy i pořádnou hromadu) na zemi. Udivilo ho, že sousedčinu hromádku popeláři společně s popelnicí odvážejí, zatímco v jeho případě pouze vysypou popelnici. Rozhodl se to tedy blíže prozkoumat.

Chvíli trvalo, než zjistil, že v den odvozu stojí za sousedčinou popelnicí lahev piva. Zaradoval se, že tomu přišel na kloub, ale rozhodl se ponechat vše při starém a za odvoz nadměrného odpadu si lahváčem nepřiplácet. Chvíli běžel čas, až se jednoho dne zase vyložil do okna právě ve chvíli, když popeláři sbírali odpad. A úplně ho dostalo, když jeden z pánů v oranžovém mundúru obcházel sousedčinu popelnici, nadzvedával sáčky s odpadem, kroutil hlavou a nakonec nabral pouze popelnici. Sousedka tam viditelně zapomněla dát tradičního lahváče a mistr popelář tak nenašel svoji motivaci.

Připomnělo mi to řadu historek. Mimo jiné tu o lízátku, o Židovi v článku o kuřeti a také příběh o psychologovi, pod jehož okny hráli hoši fotbal. Psycholog se potřeboval soustředit, a tak kluky zavolal, aby jim řekl, že se mu jejich hra moc líbí. A že dá každému po jednom dolaru. Další den pospíchali natěšení kluci pod psychologova okna. Ten se vyklonil, pozdravil a říká: „Kluci, hrajete skvěle. Dnes bohužel nemám bankovky, a tak dám každému čtvrťák.“ To malé fotbalisty samozřejmě nepotěšilo, ale pustili se do hry. Příběh pokračoval asi až po dvou dnech, kdy psycholog každému z nich nabídl cent. Jeden z hochů tuto nabídku hrdě odmítl: „Za cent tady hrát nebudeme!“ K potěšení psychologa se děti pod jeho okny už nikdy neukázaly.

Druhé lidi není možné motivovat. Můžete je pouze demotivovat nebo vytvořit prostředí, ve kterém se budou motivovat sami.

Tyto dva příběhy ilustrují jednu klíčovou věc, která se odehrává v naší hlavě v momentě, kdy nám za to, co děláme, nabídnou odměnu. V hlavě si vytvoříme spojení mezi odměnou a činností. Tohle spojení potom naruší a výrazně oslabí původní vnitřní šťávu, radost z činnosti a pohlcení. Vnitřní vášeň se tak změní ve vnější motivaci. Psychologové mají pro tento fenomén název: „perceived locus of causality“ (nedaří se mi přijít na český ekvivalent – pomožte!).

Projde–li si člověk pár posledních výzkumů na téma lidské motivace, pak si promne oči a začne se skutečně dívat okolo sebe; všimne si, že lidi není možné motivovat. Je možné udělat pouze dvě věci:

  1. Buď se je pomocí cukru (odměn, bonusů a benefitů) biče snažit (de)motivovat,
  2. nebo vytvořit prostředí, ve kterém lidi budou moci dělat, co sami chtějí, způsobem, který jim vyhovuje. Tj. prostředí, kde se budou motivovat sami.

Není to tu poprvé, co tuhle černo–bílou pravdu vykřikuju do světa. Nicméně pochopit ji, znamená dle mého názoru, naprostou změnu pohledu na život.

Je mi zřejmé, že to nebude změna jednoduchá. Předevčírem mi sousedka říkala, že jejich šestiletá holčička nepůjde v září ještě do školy. Na otázku „Proč?“ nám řekla, že dcerka neposlouchá. Že (si) dělá co chce. Tahle filozofie v našem světě prostě stále vítězí. „Podřízení“ musí holt poslouchat. Nemůžou (si) dělat co chtějí. Kam bychom přišli? Naštěstí příkladů firem, kde si lidé dělají, co chtějí, je stále víc a víc. Překvapením pro mnohé je, že tyto firmy jsou řádově úspěšnější než ty konvenčně řízené. A pokud zafunguje fenomén sta opic, tak se můžeme těšit, že přerod do nového vývojového, svobodnějšího stádia nebude zase tak dlouho trvat.