BIO a CHEMO potraviny
28. 09. 2009, TOMÁŠ HAJZLER
Bývaly doby, kdy jsme měli jeden druh potravin. Nebylo jich moc, ale byly - možná si někdo vzpomenete na mléko v pytlíku (dva druhy), jogurt v kelímku s víčkem (dva druhy) a jeden ve skle, chleba (1-3 druhy), rohlíky (1-2 druhy) atd.
Pak se změnila doba a skoro jako mávnutím kouzelného proutku si můžeme vybrat z šedesáti druhů jogurtů, čtyřiceti druhů pečiva nebo dvaceti druhů mléka. Jídla bylo rázem víc, bylo to hodně pestré, ale ve své podstatě se stále jednalo o jeden druh. Ano, v mnoha krámech existoval zaprášený regálek s potravinami pro diabetiky nebo malý koutek tzv. „racionální výživy“. Ale pokud to člověk nehledal, zpravidla to minul bez povšimnutí.
Před pár lety se začalo něco dít. Najednou se v té záplavě jogurtů, marmelád, zeleniny a bůhví čeho ještě začalo přibývat zelené barvy a začaly se objevovat tzv. biopotraviny. Už to nebyl zaprášený koutek pro diabetiky s výrobky v celofánovém sáčku s levnou etiketou. Biopotraviny začaly přicházet v parádních naleštěných obalech, které se dokázaly často přinejmenším vyrovnat běžným potravinám.
A o ně právě jde. Biopotraviny se staly běžnou součástí života mnoha lidí. Objevují se celé biokrámky, biorestaurace, dokonce biohnutí. Biopotraviny se staly tématem. O co více se však mluví o BIO, o to méně se diskutuje o CHEMO. No ano! Jestliže existuje BIO, opakem musí být CHEMO. Naše industriální snaha o maximální produkci, zisk a také dokonalost (kdo by dneska kupoval jablka se skvrnama nebo křivý okurky?) nás žene do rekordních výkonů, co se týče použití umělých hnojiv, pesticidů nebo herbicidů. Navíc i politici v ČR podlehli tlaku Monsanta a na naše pole konečně vyrazila geneticky modifikovaná semena.
Jestliže existují BIOpotraviny, musí přece existovat CHEMOpotraviny. To dává smysl, ne?!
Přijde mi zajímavé, že tak často skloňujeme biopotraviny, a o chemopotravinách prakticky nemluvíme. Přitom odhaduji, že CHEMO bude přes devadesát procent potravin na našem trhu. Mám obavu, že nám ještě chvíli potrvá, než si to uvědomíme a CHEMO-potraviny začneme odmítat. Došlo mi to během pobytu v USA zkraje tohohle roku. Američani jsou ve vztahu k potravinám přece jenom poněkud jinde (možná dál). Na mnoha baleních tam najdete nápisy jako: „No antibiotics! No chemicals added! No artificial additives! No hormones included! No preservatives! No GMO! No bla bla bla...!“
Tak tam stojím před těmi kilometry regálů a oči mi přecházejí ze všech těch informací o tom, že výrobek neobsahuje právě tuto chemikálii, a říkám si: „Do prčic! Co to vlastně jíme?!“ Pak si pustím některý ze stovek dokumentárních filmů, které v poslední době vznikly na téma kvality potravin a epidemie rakoviny a dalších civilizačních chorob (Spread the word je dobrý odrazový můstek - zde), a mám z toho hnedle hlavu jako meloun. Mrkněte se také na fotku krámku z Králík, která říká to samé, co se snažím říct já. Jestliže existuje zdravá výživa, musí existovat i výživa nezdravá.
Zdá se mi, že od chemopotravin je to už jen kousek k chemoterapii. Já ale často narážím na názor, že není výhodné předcházet nemocem, jako je rakovina, nemoci srdce nebo obezita. Na prevenci se totiž příliš vydělat nedá. Rakovina, to je jiný kafe! A tak omezení míry chemie v tom, co jíme, zůstává nejspíš na každém z nás. Každý se sám za sebe několikrát denně rozhodujeme, co vložíme do úst. Stejně tak se rozhodujeme, co nalijeme do nádrží svých aut. A mám vám takový pocit, že do nádrží lijeme řádově kvalitnější věci než to, co občas požijeme. Co na to říkáte?
Možná máte někdo pocit, že jídlo do blogu o životě v práci nepatří. Já myslím, že stejně jako autu se po blbým benzínu zadře motor, tak nám se v těle může po blbým jídle zadřít také spousta věcí. A práce nám ve finále bude ukradená. A taky jsem někde slyšel, že na smrtelné posteli většinou lidi nelitují toho, že málo pracovali.