Setkání s Františkou Garlíkovou na loňském TEDx v Praze patřilo k mým velkým radostem. Po její přednášce jsem si přišel jako v kině po dojímavém filmu, kde předčasně rozsvítili. Dojal jsem se. Ta paní mě nadchla svojí odvahou a nadhledem, jiskrou a vášní, schopností formulovat myšlenku i krásným jazykem… a v konečném důsledku tím, že v devadesáti letech stojí na pódiu a dokáže rozesmát i rozplakat (můj případ) lidi často až o tři generace mladší…

Říkal jsem jí potom, jak moc mě to všechno dojalo a jak obdivuji její zápal. Ona mi na to odpověděla něco ve smyslu: „Musíte být činorodej, tvořit a pracovat. Jakmile přestanete, jste mrtvej.“ Dostalo mě to stejně, jako mě to dostane vždy, když nějaký 90–ti či 100 letý člověk říká, že bez práce by už dávno zemřel. Jak v ostrém kontrastu je toto uvědomění k obecně vnímané koncepci práce jako povinnosti, která se musí aby bylo „na koláče“. Jakoby v životě šlo o koláče!? Možná už je nejvyšší čas předefinovat další z větiček, kterou mnozí ještě dnes předhazují dětem a sami se dokola utvrzují ve své pravdě, a to že bez práce nejsou koláče. Paní Františka mě znovu přesvědčila v tom, že bez práce spíš není život. Znovu jsem si připomněl, že oblíbené těšení se na penzi patří mezi největší paradoxy moderního života. Projev může inspirovat i všechny ty ustrašené lidi, kteří tvrdí, že na změnu je pozdě.

Pokud jste její projev ještě neshlédli, užijte si ho. A šiřte ho. Myslím, že tyhle příběhy bychom měli slyšet. Díky.