Tohle jsem teď vyfotil za rohem našeho bytu v Kodani (viz včerejší Dávání jako nové braní) na místním kadeřnictví. Nadchla mě u toho představa, že přijdu do krámku a potkám tam „anděly“. A já se tak nějak neumím ubránit dojmu, že pro stále větší počet lidí je i u nás práce místem, kde mohou být anděly a zařizovat i tam pro druhé „náhodné zázraky“. Mám z toho radost. Říkám si, jak jste na tom s andělstvím vy (pokud vám ta metafora příliš neskřípe)? Zařídili jste už dnes pro někoho nějaký nečekaný zázrak? A co tento týden? A tento rok? Považujete se za „anděla v práci“?

Kromě pracovních andělů jsme předevčírem vyrazili do Tivoli a já si tam všiml informace o tom, že dostali medaili v soutěži o nejlepší velké pracoviště Evropy. Moje celodenní zkušenost mi tam ale vyvolala spíš vzpomínky na úroveň radosti z práce před rokem 1989. A tak si zase po chvíli říkám, jak se vlastně tyhle žebříčky sestavují. Možná i v Tivoli platí, co říkají v Lonely Planet… „Good places go bad and bad places go bankrupt.“ (Dobrá místa se horší a špatná místa bankrotují). Možná měli jen blbý den. Nebo je to možná jen jeden z tisíců pokusů nasytit dnešní rozšířený žebříčkoholismus. Co myslíte?